Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V roku 1993 nakrútila brazílska SEPULTURA klip ku skladbe „Territory“ v Izraeli. Z tejto najeurópskejšej krajiny blízkeho východu bez akejkoľvek dlhodobej metalovej tradície však napriek všetkému pochádza aj niekoľko zaujímavých zoskupení. V 90-tych rokoch sa z čistého neba objavili folkmetaloví pesničkári ORPHANED LAND a o pár rokov neskôr svoje rohy vystrčili „Sumerčania“ MELECHESH.
Na vlne spomínanej SEPULTURY sa zviezla aj tretia najznámejšia kapela z krajiny Dávidovej hviezdy, BETZEFER. Vznikla v roku 1998 a debut „Down Low“ už vydal holandský Roadrunner. Druhý album „Freedom To The Slave Makers“ bol hotový už pred tromi rokmi, no kvôli vyhadzovu od spomínaného vydavateľstva a problémom s hľadaním nového sa album dostal na sveta až začiatkom tohto roka.
„Bestseller“ štartuje novinku skutočne razantným riffom a dokonale charakterizuje celú nahrávku. Stredné tempo, expresívny vokál pendlujúci od Maxa Cavaleru k Philovi Anselmovi, „groovy“ motívy a oldschoolovo drevnatý sound. BETZEFER sa podarilo oklamať čas a presunúť sa zhruba do roku 1994, z ktorého akoby vypadol najmä zvuk bicích a gitár. Tie druhé miestami zablúdia až dakam k púštnym bohom KYUSS (napríklad v skladbe „Perfect Lie“).
Napriek všetkej energii nahromadenej v úvodných skladbách albumu kapele okolo robustného Avitala Tamira v druhej polovici mierne dochádza dych. Popri výborných a úderných číslach „Backstage Blues“ alebo „Nothing But Opinions“ je však určitá repetívnosť strednetempových skladieb ospravedlniteľná. Album uzatvára „Heavensent“ ktorá preradí na skutočne radikálnu rýchlosť - keď už BETZEFER odchádzajú, aspoň za sebou poriadne tresnú dverami a okno zvonku rozbijú oranžovým, zubom škodiacim hranatým predmetom.
BETZEFER nahrali skutočne príjemný retro album so všetkými výhodami aj nevýhodami. Ak máte radi „groovy“ hudbu od DOWN cez SICK OF IT ALL až po SEPULTURU, bude „Freedom To The Slave Makers“ so štipkou izraelskej nátury navyše zaujímavým spestrením vášho kultúrneho vyžitia.
1. Best Seller
2. Backstage Blues
3. Feels So Right
4. Diamond Director
5. Nothing But Opinions
6. Doomsday
7. Empty Magazine
8. Perfect Lie
9. Song For The Alcoholic
10. Heavensent
Diskografie
Freedom To The Slave Makers (2011) Down Low (2005) New Hate (EP) (2003) Some Tits, But No Bush (EP) (2001) Pitz Aachabar (EP) (2000)
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.