Jestli někde ve zvýšené míře platí, že výsledné hodnocení nahrávky se bude odvíjet od čistě subjektivních preferencí, tak je to právě oblast instrumentální muziky. Hudební produkce zbavená vokálních projevů na sebe tím pádem klade i vyšší kompoziční nároky. Tam, kde se dá vše zachránit povedeným refrénem, vzniká díky absenci zpěvu obrovská mezera, takže se veškeré nedostatky projevují ve své plné nahotě.

Čtveřice SCALE THE SUMMIT z texaského Houstonu však alespoň prozatím nepotřebuje nic zachraňovat. Třetí album tohoto stále ještě nadějného tělesa nese všechny znaky kapely v rozpuku. Tam, kde předchozí „Carving Desert Canyons“ působilo ještě trochu těžkopádněji, novinka „The Collective“ s lehkostí zdolává všechny nástrahy kladené vyššími nároky na skladatelský proces takto koncipované muziky. Muziky, ve které se musí stále něco dít a muziky, která i přes několik silných ústředních motivů nehodlá spoléhat pouze na jednu nosnou melodickou linku, kolem které pak staví celé skladby.

Že není úplně lehké těmto nárokům dostát? Tak to samozřejmě není žádný kolosální objev a tohoto faktu jsou si moc dobře vědomi i tito mladíci. Ti svůj styl staví hlavně na líbezném zvuku elektrické kytary, která jakoby se místy étericky vznášela nad jinak klasicky ostrým rockovým zvukem ostatních nástrojů. Prakticky všechny skladby fungují dle tohoto mustru a k obměnám dochází hlavně na úrovni jednotlivých motivů či melodií.

Že to na první pohled nevypadá nijak vábně a o nějaké pestrosti ani nemluvě? Chyba lávky! Oproti dvěma roky starému albu promyšlenější muzika staví na momentálním velice dobrém kompozičním rozpoložení kapely, která je schopna s předem pevně stanovenými pravidly doslova kouzlit jeden podmanivý hudební příběh za druhým. Pakliže úvodní „Colossal“ představuje hlavně pěkně zostra odehrané zahřívací kolečko, tak následující „Whales“ je už zřetelnou pozvánkou do nádherně rozkvetlé zahrady plné oslnivých květů. Skladba opírající se o bouřlivý dialog „Satrianiovské“ kytary a metalového spodku je výbornou ukázkou žijící kompozice, schopné nabídnout optimálně vyvážený poměr instrumentální zručnost versus posluchačská atraktivita.

Výlet na tajnou zemi („Secret Earth“) nese podobné atributy, jen s tím rozdílem, že zde dochází k podstatnému zjednodušení. Na albu jedna z těch přímočařejších záležitostí se točí hlavně kolem nadpozemské melodické linky, kterou postupně rozvíjí, aby se v závěru vytratila do ztracena jako nějaký krásný a nedosažitelný sen. Na tomto místě SCALE THE SUMMIT demonstrují i druhý pohled na věc, tj. že ne vždy je k dosažení kýženého výsledku nutné pouštět se do velkých instrumentálních akcí, když k tomu stačí v podstatě jeden velice podařený nápad.

Rozhodně zajímavě působí skutečnost, že i navzdory ambici tvořit posluchačsky ne úplně jednoduchou hudbu se skupina dokáže v případě většiny skladeb vejít do časového limitu čtyř minut. To znamená jediné – tvorba Američanů je sice obrazotvorná a dostatečně pestrobarevná, je však prosta jakýchkoliv epických choutek. Ani dvě kompozice výrazněji vyčnívající nad uvedenou čtyřminutovou stopáž nepředstavují v tomto směru žádnou výjimku.

„The Collective“ tak svým spíše konzervativnějším přístupem představuje životaschopný protipól k „matematickým“ kapelám typu ANIMALS AS LEADERS. Konzervativizmus SCALE THE SUMMIT však nespočívá v retro zvuku anebo ve vzývání starých progerských bohů, nýbrž v sázce na prověřenou rockovou kompozici a instrumentální umění. Tento léty prověřený recept byl pojat jako veliká výzva a způsob, jakým se s ní dokázala skupina vypořádat, skýtá dlouhé chvíle bádaní strávené nad tímto dílem a zároveň i veliké naděje upínané k jeho následovníkům.