Grindcore jako touha vykřičet do světa své pocity a názory. Grindcore jako součást pevného postoje. Grindcore jako legální způsob likvidace všeho ve svém okolí. Grindcore jako specifická forma uměleckého vyjádření.

To vše ve své hudbě dokážou pojmout i MARUTA. Kdyby se vytvářelo něco jako interaktivní webová grindcorová mapa, tak na území Spojených států by těch virtuálních špendlíků bylo požehnaně. Tato floridská šelma se nám po třech letech připomíná se svým druhým albem, jehož pozice je jasná – plynule a pokud možno se stejnou vervou navázat na likvidační debut „In Narcosis“ z roku 2008.

Debut je ale debut. Tam přeci jen většina z nás očekává nějakou tu chybičku, naivnější přístup či méně osobitosti. První deska sice taktéž vykazovala podobné symptomy, ale i tak se dalo hovořit o velmi vyspělém materiálu, jehož největší devizou byla především drtivá přímočarost. Doba však opět pokročila. To, co stačilo ještě nedávno, je dnes už málo. Tedy alespoň těm interpretům, kteří se nehodlají plácat na místě a spoléhat na neustálou recyklaci (kdysi možná) dobrých nápadů.

A mezi ty můžeme směle řadit i tuto čtveřici. Ta se totiž kromě všeho uvedeného v prvním odstavci navíc ještě ztotožnila se rčením „Grindcore jako výzva“. Jako výzva pro všechny, pro které tento hudební směr neznamená jen bohapustý randál a agresivitu. Přesně tyto úvahy vás totiž napadnou okamžitě, jakmile se zaposloucháte do „Forward Into Regression“. Druhé album MARUTA je totiž oproti poměrně „průzračnému“ předchůdci mnoha zašmodrchanější, komplexnější a taktéž i těžkotonážnější.

Jednotlivé častokrát dosti zvrácené kytarové riffy se proplétají do chorobně znějících zvukových ornamentů. Jen málokdy dokážete předem odhadnout, co přijde vzápětí. Uvolnění anebo ještě větší rytmická masáž? MARUTA své nevyzpytatelné úsilí staví na naprosto „hlavobolném“ kytarovém zvuku. Ten dokázal do všech šestnácti skladeb napumpovat obrovskou dávku adrenalinu a celkově přinést do této půlhodinové anihilace zneklidňující pocity sílící nervozity a očekávání nejasných konců.

I „Forward Into Regression“ obsahuje dostatek typických grindujících přímočarých pasáží, během kterých si vychutnáte mistrovství kapely ve zvládání základních „sypacích“ pouček, ale hlavní ideologická rovina nahrávky spočívá přeci jen spíše v osobité práci s kytarovými riffy a rytmikou. Pochopitelně, že pak už se jen těžko můžeme bavit o čistokrevném grindu, ale s podobnými problémy si MARUTA hlavou nelámou.

Neměli byste ani vy, protože takto komplexně znějící extrémní nahrávky mají nepochybně cennou hodnotu v tom směru, že celý žánr posouvají zase o další kus dál. Bez ohledu na to, že ve „Forward Into Regression“ si to svoje najde například i vyznavač deathmetalové neurvalosti, lze druhý díl příběhu této floridské kapely označit za přínosný diskusní příspěvek do stále nekončící žánrové rozpravy.