Nálož se štítkem „Rohnert Park” byla aktivována již v červnu minulého roku a po prvním (velkém) třesku mně bylo jasné, že o třetí řadovce Američanů CEREMONY musím napsat. Jenomže tato jistota byla s postupem času, narůstající frekvencí poslechů a k mému velkému překvapení, čím dál tím více nahlodávána rostoucími pocity nejednoznačně utřepaných závěrů.

S hardcore-punkovými chemikáliemi přicházím do styku dosti často a ve valné většině formuluji analýzy o (ne)funkčnosti substancí poměrně rychle. Pravdu o tom, že zkušeností není nikdy dost, mě naučila i tato deska, kterou jsem si jeden den užíval, druhý mě otravovala, to vše za dohledu terapeuta, jehož jméno je Čas. Jakási zvláštní vyrovnanost a pochopení onoho zmiňovaného stavu, nutné pro složení myšlenek v celek se dostavily až před několika týdny.

Základní látky třicetšestminutové těkající směsi jsou i nadále jasně identifikovatelné. Kaliforňané pokračují ve stopách obou předešlých alb a nadále nepostrádají odvahu v hojné míře experimentovat s dalšími ingrediencemi exponujícími silně depresivní, ale i očistné vyznění materiálu. Jakkoliv jsem podobné nálady dokázal u předchůdců bez úhony vstřebávat, tak „Rohnert Park” dokázal spící schizofrenii podráždit rozhodně nejvíce.

Nervový systém je důkladně prověřován hned od začátku v dvouskladbě „Into The Wayside Part I / Sick”, kdy rytmický tandem s vazbícími kytarami najedou na předehru připomínající rozjezd parního válce hodlajícího drtit lidské lebky do neutěšeného stavu vozovky a zuřivý kormidelník za volantem začne z kapitánského můstku nasraně vyštěkávat dlouhý, až nekonečný, seznam věcí, jež ho uvádějí do stavu nevolnosti, mezi nimi i vlastní maličkost: „Sick of me“. Osobně jsem citlivý na podobně „nemocné“ skladby, ale právě tato je jednou ozdob a to se nejedná o nic jednoduššího než slovní spojení „sick plus něco“, nicméně podávané s vehemencí budící respekt a kadencí úderu facek, kterou by mohla závidět i tlustá Škopková. Pokračuje se skočnou „M.C.D.F.“, což by vzhledem k textu vyřvávaného do pochodového rytmu mohlo znamenat „Main County Detention Facility”. I zde je na ploše dvou minut vyložena neskutečná dávka surové punk-coreové frustrace, v polovině umocněné zpraveně vazbící vyhučenou vyhrávkou kytar. Další spěšná depka „Moving Principle“ o člověku ztraceném, zhnuseném světem pokroku moderních technologií, jež se stávají i nástrojem k omezování soukromí a nejeden si v mosh-pitu s chutí a odhodláním může v naději zakřičet:

„The moving principle means going forward without the drag of modern world“

Úvodní tři háky přímo na solar a je tu čas na změnu. Pokud předchůdci byli občas pěkně prošpikování ostrou intenzitou grindových čili papriček (tato bohužel tentokrát chybí), tak „The Doldrums (Friendly City)!“ přináší táhlou noiserockovou špínu, ba co více tato skladba společně s „Into The Wayside Part II“ a „Terminal Addiction“ a vůbec celá atmosféra desky mně dává nostalgicky vzpomenout na rozpuštěné silverrockeťácké trojspřeží plnokrevníků SQUALL a jejich velmi povedený, avšak pouze jediný exemplář „How Things Work“ z roku 2002. Klidnější tempo je podtrháváno odevzdanou zoufalou deklarací stavu vlastního uspokojení, nečinnosti a beznaděje, rozvíjenou i následujícím válem.

Polovina alba v podobě Into The Wayside Part II nadále míchá stavy úzkosti tentokrát s „příjemnými“ ofukujícími linkami nejdříve akustické kytary na pozadí s jakousi odříkávanou zpovědí, zakončenou pěknou čistou rockovou vyhrávkou a sólíčkem. Další zatěžkávací zkouškou si posluchač projde s „Terminal Addiction“, opět noise rockem říznutý kousek, jehož ničící silou je měnící se intenzita vyklepávání doprovodných dřívek. Holý fakt spouštějící silnou apatii, ale pokud má píseň pojednávat o všemožných závislostech a jejich příčinách, nebojte se, na to, kolik jich je v textu si sami stěží vzpomenete, tak jenom musím dodat „dřívka světí prostředky“.

Pozice osm až jedenáct znamenají v různých podobách krátké a svižné punkové nálety, dávající vzpomenout na texaské kumpány D.R.I. (DIRTY ROTTEN IMBECILES), zvláště pak u „The Pathos“ jako bych slyšel protest „Violent Pacification“, jenž zaujal i SLAYER pro svojí kompilaci coverů „Undisputed Attitude” (jednu z mála dávající smysl v řadě mnoha podobných pokusů různých kapel). Právě tento blok, dalo by se hodně přísně říci jednolitý, znamená slabší část kolekce, kterou nezachrání nebo chcete-li neobzvláštní ani poslední dva záseky.

CEREMONY na „Rohnert Park” přinášejí svou další vizi zhudebněných deziluzí o současné společnosti, sice musím přiznat, že mě schází ten „feeling současných ROTTEN SOUND“ obou starších fošen, zvláště „Still Nothing Moves You“, materiál však pořád zní setsakramentsky uvěřitelně, pokud se jím prokousáte ven a nežli ďábel zjistí, že jste mrtvý, tak si můžete říci, že jste vyléčený feťák občas bez úhony užívající LSD.