OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Čelistka a speváčka Jackie Perez Gratz má hudobných skúseností na rozdávanie, zbierala ich predsa iba u kompetentných. Jej hra ozdobila dielka kapiel ako AMBER ASYLUM, OM, NEUROSIS, GIANT SQUID a mnohých iných. Avšak po čase sa táto sympatická slečna rozhodla svoje odvážne skladateľské chúťky zúžitkovať aj vo vlastnom projekte – vznikli GRAYCEON. Tí nedávno vydali vskutku skvostný album „All We Destroy“, na ktorom s ohromnou ľahkosťou demonštrujú vplyvy z rôznych hudobných oblastí. Štýlový záber GRAYCEON je možné s kľudným svedomím označiť ako širokospektrálny.
Nahrávke plnej kontrastov dominuje Jackiine elektrické violončelo, na ktoré sa namotávajú haldy precíznych a umne zložených riffov Maxa Doyla. Krištáľový zvuk albumu dáva možnosť vyniknúť ľubozvučným melódiám, práci s detailami a mnohokrát až progresívnym hudobným postupom. Hravé intermezzá sa striedajú s popínavými doomovými pasážami, plnými orchestrálnej vznešenosti a pompy. Miestami prevládajú nánosy blatistých riffov, inokedy klasická folková vzdušnosť. Je to komorná hudba, ku ktorej je protichodne postavená metalová intenzita a zúrivosť, pričom tieto dva prvky sa vzájomne ladne dopĺňajú.
Pestrosť a rozmanitosť je jednou z výhod prejavu GRAYCEON. Aj keď je ich muzicírovanie miestami takpovediac na hrane, trio neskĺzne ku gýčovitosti, svoje nápady podáva elegantne a nevnucuje sa, ba naopak, výsledný produkt je plný chytľavých a ľahko zapamätateľných momentov.
Za dominantu „All We Destroy“ považujem dvojicu skladieb „Shellmounds“ a „We Can“, z ktorých každá ukazuje odlišnú tvár GRAYCEON. „Shellmounds“ vás spočiatku uchlácholí kolísavou súhrou čela a gitary. Tá následne vybuchne do thrashového inferna plného sekaných riffov, flažoletov a Jackiinej exhibície na tému „čo dokáže violončelo v extrémnom metale“.
Rozvláčna „We Can“ na vás bude útočiť z úplne inej polohy. Po barokovej predohre vás GRAYCEON zaťažia podladeným post-metalom, ktorý pomaly naberá na obrátkach, ale po krátkom čase zvoľní a vykvitne do zvukomalebných plôch plných euforických melódií, nad ktorými vyniká pôvabný spev Jackie Perez. Či ide o agresívnu, jemne melancholickú, alebo až introvertne pôsobiacu formu vyjadrenia, dojmy z „All We Destroy“ sú vždy strhujúce a GRAYCEON poslucháčovi ponúkajú skutočný zážitok z hudby.
„All We Destroy“ je porciou kvalitnej muziky, ktorá vás bude udržiavať sýtych po veľmi dlhú dobu. Ak máte radi podmanivú rockovú hudbu s odbočkami ku klasike, alebo (progresívnemu) metalu, respektíve akúkoľvek z vyššie uvedených kapiel, určite neváhajte. GRAYCEON je v tom prípade stávkou na istotu.
Symfonický doom/post-metal s prvkami progresívneho rocku... Viem, znie to kŕčovito a predimenzovane, ale ubezpečujem vás, funguje to!
8,5 / 10
Jackie Perez Gratz
- violončelo, spev
Max Doyle
- gitara, spev
Zack Farwell
- bicie, spev
1. Dreamer Deceived
2. Shellmounds
3. We Can
4. Once A Shadow
5. A Road Less Traveled
6. War's End
All We Destroy (2011)
This Grand Show (2008)
Grayceon (2007)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Profound Lore
Stopáž: 50:56
Produkce: Jack Shirley
Studio: The Atomic Garden Studio
Sice slabsie ako GIANT SQUID, ale stale to nakopava zadok :).
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.