EMERY jsou americká parta pohybující se v té oblasti post-hardcore, která je nechvalně proslulá pod názvem „emo“, ale nejedná se o žádné „vystajlované“ mladíky s výstředními účesy a nulovou invencí. Kapela je aktivní již víc jak deset let, na svém kontě má pět řadových desek a patří bezesporu mezi ty seriózní reprezentanty zmiňovaného žánru. Její místo je někde na půli cesty mezi mediálně protřelými hvězdami TAKING BACK SUNDAY či MY CHEMICAL ROMANCE a drsnějšími, více podzemními spolky typu UNDEROATH a o její tvorbě lze říct, že vcelku osobitým způsobem osciluje mezi uhlazeným emo-pop-punk-rockem a nabroušeným hardcorem.

K albu „We Do What We Want“ není zas tak jednoduché zaujmout jednoznačný postoj. Deska budí dojem hardcorové kapely snažící se hrát popík, ale může to být klidně i naopak. Kapela předstírá optimismus a melodie, ale občas jí to ujede a zpěvnou melodickou idylku nečekaně prořízne nabroušená kytara a pěkně ostrý řev. Obě polohy se v některých skladbách vystřídají hned několikrát a nahrávka tak může vzbudit pocit lehčí schizofrenie, ale v tom právě spočívá její zajímavost.

EMERY mají ve svých řadách hned tři výrazné vokalisty (na minulé desce byli dokonce čtyři) a albu tak dle očekávání dominují zpěvy, přesněji střídání melodických a ostrých vokálů. Proti minulému „..In Shalow Seas We Sail“ je aktuální kolekce o něco klidnější, ale zároveň se jeví jako více osobitá. Kytary i rytmika se namísto přehrávání mnohokrát slyšeného sympaticky snaží o netradiční přístup, na albu se často mění intenzita a skladby nejsou stejné. Některé kusy jsou klidnější, jiné tvrdší, více agresivní, ale ať převažuje melodický kytarový popík („You Wanted It“, „The Curse Of Perfect Days“) nebo drsnější hardcore poloha („The Anchors“, „Scissors“, „The Cheval Glass“), tak nezní kapela vůbec marně a udržuje si osobitost.

„We Do What We Want“ je z větší části velmi povedená a originální záležitost, která by se mohla vyjímat na předních příčkách mého letošního Top Ten, kdyby ji ovšem zbytečně nehyzdil závěr. V první části jsou servírovány bezchybné ostré, šťavnaté fláky, ale v části druhé jakoby kapele docházel dech a kolem sedmé/osmé skladby začíná album nepěkně měknout. „Addicted To Bad Decisions“ ještě s odřenýma ušima může být, ale poslední dva sladké akustické kusy „I Never Got To See The West Coast“ a „Fix Me“ nejenže shazují hardcorovou tvář EMERY, ale překračují i pomyslnou hranici, za kterou se já osobně vydávám jen velmi nerad. Je to škoda, neboť být druhá polovina stejně našlapaná jako ta první, mohlo být hodnocení úplně jiné. Závěrem tedy namísto superlativ musím pouze konstatovat, že EMERY dostáli své pověsti a natočili opět řízný, ne úplně běžný mix melodického rocku a hardcoru, který je v rámci daného stylu s přehledem udrží mezi těmi lepšími.