OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kult kolem kapely VOIVOD nemá cenu zbytečně opisovat. Jejich význam pro metal jako takový je neoddiskutovatelný a spoustu z vás mi dá jistě za pravdu, že kdo jednou jejich kouzlu podlehne, tak to ho už nepustí. Kapela se však přesto drží po celou svoji kariéru spíše v undergroundu a výraznější úspěch, nebo snad vyprodané haly v jejím případě nikdy nebyly realitou. VOIVOD přežili desetiletí především díky skalním fandům, kterých možná není tolik, kolik by mělo být, ale zase zůstávají věrní. Ti do Exitu Na Chmelnici dorazili v důstojném počtu cca 200 lidí, což lze ovšem vzhledem k okolnostem brát jako pěkné číslo. Nakonec i kapela vypadala spokojeně a pevně věřím, že pražská zastávka pro ni byla na letošním evropském turné určitě jedna z těch více vydařených.
V roli předkapely vystoupili domácí borci SLUT (mimo jiné stejný předskokan jako před patnácti lety v Rock Café) a musím říct, že pódium zahřáli znamenitě. Stylově byli sice trochu jinde, ale vedle Kanaďanů se rozhodně neztratili. Jejich mix metalu, hardcore a industriálu měl jak se patří koule a kapela se spolu s hlavními hvězdami postarala o pestrý a zajímavý hudební večer. SLUT se v devadesátých letech podíleli na formování české hardcore-alternativní scény a bylo vidět, že ani po delší době, kdy o nich nebylo moc slyšet, neztratili sebevědomí ani energii. Zahráli přesvědčivě a dárek k narozeninám, který dostal Cecil a spol. v podobě šance zahrát si na takto prestižní akci, s přehledem využili a nasbírali plusové body.
Kanadskou legendu jsem viděl naživo již několikrát, takže jsem měl představu, o čem asi jejich vystoupení bude a jediná otázka, která visela ve vzduchu, byl zvuk. V loni na josefovském festivalu zahráli znamenitě, takže pro moji spokojenost nepřipadalo v úvahu nic jiného, než zopakování profesorského výkonu. Na začátek vystoupení zazněly spíše klidnější kusy. Na úvod proběhla vlídná „Unknown Knows“ a po ní dokonce ještě vlídnější „The Prow“ z alba „Angel Rat“, ze kterého jsem popravdě žádnou skladbu ani nečekal, ale přitvrzení na sebe nenechalo dlouho čekat. Klasické divoké kusy ze zlatých metalových osmdesátých let, konkrétně „Ripping Headaches“ anebo „Ravenous Medicine“, show následně přiostřily a bylo jasné, že ani tentokrát se žádné zklamání konat nebude.
Během večera zazněly převážně skladby z klasické éry, která pro mne osobně končí albem „Phobos“, s tím že dominovaly spíše starší psycho/thrash/ punk/chaotik kusy z prvních čtyř alb, které jsou pro kapelu přeci jen asi nejvíce charakteristické. Pro mne osobně byly ten večer největším zážitkem dvě zásadní klasiky „Nothingface“ a „Tribal Convictions“ a jediné, co bych mohl profesorskému výkonu Kanaďanů vytknout, byla téměř úplná absence věcí z „Forrestovského“ období, ze kterého zazněla pouze jediná „Forlorn“, ale konec konců to se dalo čekat. Snake v té době nestál za mikrofonem a obě alba, která kapela natočila bez něj, jsou nejen hudebně, ale i zvukově trochu jinde.
Mimochodem Snake, to je taky zajímavý svéráz, viditelně byl pod vlivem možná o trochu víc než by bylo zdrávo, ale na zpěvu se to nijak neprojevovalo. Jeho vystupování plné vtípků, úsměvů a pantomimických výstupů mi už vloni na Brutal Assaultu přišlo k progersky vážné tvorbě kapely jako ne úplně pasující, ale zase na druhou stranu je sympatické, že si na nic nehraje. Takto budí dojem člověka, který odložil svoje chmury v minulosti a teď už se chce jen bavit.
Z nové éry zazněla vlastně jen „Global Warning“ z posledního alba a pak také napjatě očekávaná nová skladba „Kaleidos“. Ukázka věcí budoucích zněla zajímavě, skladba byla delší, obsahovala vícero tvrdších i klidnějších částí, ale těžko takto na první poslech hodnotit. Muzikanti hráli celý koncert s chutí, mazácky a s přehledem přehrávali i ty krkolomné věci a vystoupení tak mělo spád. S největším elánem do toho šel asi basák Blacky, který pařil celou dobu na sto procent a je jasné, že formě kapely hodně pomohlo, když se vrátil nazpět i on. Nový kytarista Dan Mograin alias Chewy nejen že hraje jako jeho předchůdce, ale i vizuálně je podobný typ člověka. Škoda jen, že jeho kytara nebyla o něco málo čitelnější a ostřejší. I přesto však skladby ve srovnání se studiovými alby vyzněly velmi dobře a typický a neopakovatelný VOIVOD ksicht tam byl.
Základní část vystoupení trvala něco málo přes hodinu a po skladbě „Tornado“ z „Killing Technology“, (z toho zaznělo asi nejvíce skladeb) se kapela poprvé loučila. Ovšem asi nikdo, ani VOIVOD samotní, nepomysleli na to, že by měl být opravdu konec. Aplaus a nadšené reakce netrvaly ani moc dlouho a Kanaďané už byli zpět se skladbou „Voivod“ pocházející z debutu. Hned za ní nasadili (pro notoricky známou koncepci a poselství kapely) stejně důležitou „Nuclear War“ a následně, jako naprosté finále přišla na řadu dle očekávání klasika „Astronomy Domine“. V závěru té Snake vzpomněl zesnulého Piggyho a bylo vidět, že při té vzpomínce jen těžko zadržuje slzy.
Celý večer nadšeně reagující publikum si kapelu po té vyžádalo dokonce i pro druhý přídavek a dostalo se mu kousku „Brainscan“ z desky „Dimension Hatröss“ (z té zaznělo taky nejvíce skladeb). Následně však už proběhlo definitivní rozloučení. Skromní a sympaticky srdeční muzikanti si dlouho potřásali s publikem a bylo vidět, že spokojenost je na obou stranách, čehož důkazem byla i přítomnost některých členů kapely po koncertě v sále, kde pokračovali v diskusi s fanoušky.
No a ten zvuk ? Ten byl po celé vystoupení Kanaďanů (celkem) v pohodě.
Setlist : The Unknown Knows, The Prow, Ripping Headaches, Ravenous Medicine, Forlorn, Tribal Convictions, Global Warning, Experiment, Nothingface, Kaleidos, Overreaction, Tornado, Voivod, Nuclear War, Astronomy Domine, Brainscan
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.