Pamatujete si ještě na sugestivní úvodní scénu z prvního dílu této filmové ságy o ne tak docela normálních příslušnících rodu homo sapiens? Výjev nacistických dozorců z koncentračního tábora přetahujících se s jedním z dětí odtržených od svých rodičů, jež v návalu zoufalství a vzteku dokáže silou vůle ohnout kovovou bránu, patří dodnes k jedněm z nejsilnějších uvedení do světa komiksových hrdinů. Už tehdy, poté, co se veškeré další filmové dění přesunulo někam do blízké budoucnosti, mě napadlo přání rozvinout příběh právě v tomto momentě.

Trvalo to sice nějakou dobu a navíc zde byly vyšší priority v podobě finalizace filmové trilogie a následného, tak trochu béčkového důrazu na příběh jedné z ústředních postav – Wolverina. Návrat režisérského otce prvních dvou snímků v podobě námětu může zároveň ještě zdůraznit avizovaný návrat ke kořenům, nicméně Matthew Vaughn nepatří k těm, kteří by k práci svých kolegů trpěli až přehnanou úctou. O schopnostech přijít s osobitým pohledem na věc myslím dostatečně přesvědčila i jeho loňská ztřeštěnost „Kick Ass“.

Kostky tedy byly vrženy a vylosovaná čísla jasná. Úkol oživit pomalu ale jistě pohasínající slávu kdysi bez přehánění stylotvorné komiksové adaptace a připravit si tak bezpečný odrazový můstek pro její další případná pokračování.

I povrchní znalce problematiky asi jen těžko překvapí těžiště soustředěné kolem vývoje vztahu Charlese Xaviera a Erika Lehnsherra alias Magneta. Paralelní vývoj zápletky v úvodu klade trochu vyšší nároky jak na tvůrce tak i na diváka. Časté střídání lokací, dynamický děj plný vstupujících postav a událostí upomíná spíše na filmy se špiónskou tematikou. I přes značnou narativní zahuštěnost však Vaughn nad vyprávěním neztrácí kontrolu. Naopak vše směřuje k prolnutí původně zdánlivě nezávislých liníí, jež vrcholí osudovým setkáním dvou hlavních postav.

Špionské snímky nebyly vzpomenuty náhodou. Téma studené války, točící se kolem jednoho velmi známého konfliktu z počátku šedesátých let, si o podobný příměr přímo říká. To platí i pro spektakulární závěrečnou scénu, které k velkolepým bondovským finále chybí už jen zasloužené chvilky užívání si půvabů bondgirl. Rozpočet 120 milionů byl možná kdysi astronomickou sumou, ale dnes u podobných produkcí znamená spíše průměrnou hodnotu. Na „První třídě“ je to až na již uvedenou finální destrukci vidět. Na tomto poli vás film sotva ohromí, ovšem na druhou stranu nelze ani hovořit o laciném technickém provedení, či méně kvalitních vizuálech anebo akčních scénách.

Co si však rozhodně zasloužilo větší pozornost, jsou ostatní postavy. Dialogy a vůbec vývoj vztahu ústřední dvojice nepostrádají onen náboj sílícího nevyhnutelného střetu dvou pohledů na svět, stejně tak hrají velice důstojnou roli s ohledem na situaci popsanou v předchozích filmech. Tvůrci se však snažili jednak osvěžit příběh několika dalšími výjimečně „obdařenými“ charaktery, a zároveň se pokoušejí na scénu uvést i zástup těch již známých. V tomto ohledu lze za nejvydařenější považovat životní dilema „modré“ Raven, které zároveň symbolizuje i vnitřní souboj každého alespoň trochu se odlišujícího jedince.

Nicméně lze i tak hovořit o mírně nevyužitém potenciálu mnoha dalších postav. Samozřejmě, že pro obhajobu tvůrčího týmu hraje omezená časová plocha a taktéž i fakt, že hlavní duo si prostě svůj prostor plně zasloužilo. Napomohly tomu i jejich herecké výkony. Chemie britského šarmu, sebejistoty a ironie Charlese Xaviera v podání Skota James McAvoye s chladnou odtažitostí mísící se s neochvějnou touhou po pomstě, kterou symbolizuje odhodlaná tvář Michaela Fassbendera (alias Magneta), funguje na výbornou a je bez diskuse hnacím motorem dynamiky druhé poloviny snímku. Odpudivý záporný charakter, který si s náramnou chutí vystřihnul Kevin Bacon, si sice neprojde prakticky žádným vývojem, ale svoji roli, hlavně díky hereckému výkonu, splňuje naprosto bezezbytku.

„První třída“ je velice důstojným (před)pokračováním tohoto komiksového zpracování, které jak se zdá, se na svůj filmový odchod ještě zdaleka nechystá. Svědčí o tom mimo jiné i avizované prokračování „Wolverina“, stejně tak i tento zdařilý biograf. Netroufám si odhadovat míru očekávání, která na něj byla kladena početnou fanouškovskou obcí, ale těch zklamaných diváků by i přes některé nedostatky být příliš mnoho nemělo.