Tak takhle to dopadá, když si opatkované děti řeknou, že budou hrát metalcore a jako cíl před sebe postaví komerční úspěch v mainstreamových hitparádách na MTV. Výsledkem je produkt, jenž je určený přesně pro bandu teenagerů, kteří by před deseti lety poslouchali LINKIN PARK a mysleli si o sobě, že jsou „hustí“, protože poslouchají metal. Kombinace přísně ostylované a dobře vypadající mládeže, breakdownů a jednoduchých hitových popěvků, kterým sekundují široce roztažené klávesové plachty, má dokonalou popovou produkci, která opravdu budí dojem, jakoby vůbec nebyla ze světa tvrdých kytar. V tomto materiálu práci žánrového guru Joeye Sturgise zkrátka necítím.

Míchání stylů mám rád, ale pokud se tímto způsobem kombinuje ta nejoplzlejší středoproudá melodika, dancefloorové praktiky z počátku devadesátých let a prvky extrémního žánru, pak se mi ježí chlupy na zádech. Tohle opravdu nemůžu. Ačkoliv například IWRESTLEDABEARONCE kombinují příbuzné žánry, dělají to s vkusem a vystříhávají se laciností. Pokud si však přivoním k ohájským ATTACK ATTACK!, cítím nejprve vůni luxusního parfému, která velmi rychle přechází v hnědavý odér žumpy.

Co na tom, že má kapela výborný zvuk a perfektní produkci, když z melodických linek se vám dělá špatně už po třetím poslechu? ATTACK ATTACK! jsou jednou z nejzvrhlejších kombinací popu a metalcoreu. Breakdowny jsou přizdobeny nenásilným klavírkem, za nímž následují poněkud čtyřprocentní vokály, samply tu podbarvují uhlazené, nevyčnívající zbustrované kytárky a dostane se i na motivy koketující s nu-metalem. V krajním případě vám pak budou předloženy diskotékové fígle, na které neměl ve své době žaludek ani DJ BOBO. Při poslechu některých částí jsem si říkal, jestli lze při skládání podobné hudby klesnout ještě níž, aby tvorba byla prvoplánově „zábavná“. Usoudil jsem, že velmi těžko, a to se rozhodně nepovažuji za člověka vyznávajícího „tradiční metalové hodnoty“.