Ano, je to tak, stejně jako CELTIC FROST mají své „Cold Lake“, CARCASS své „Swansong“ a CRYPTOPSY „The Unspoken King“, mají i MORBID ANGEL album, které můžeme zcela po právu otitulovat přívlastkem „kontroverzní“. Kdo by si to byl pomyslel, vždyť v kontextu návratu staronového frontmana Davida Vincenta se jednoznačně čekal příklon k tradičním hodnotám, záznam, který dosadí floridskou ikonu zpět na žánrový trůn, „Domination“ pro rok 2011. Jenže, nestalo se tak, devátá studiová deska „Illud Divinum Insanus“ se nese ve znamení nečekaných (neřku-li pak přímo šokujících) experimentů, jež svou kvantitou a intenzitou doslova a do písmene popírají snad všechno, co MORBID ANGEL od roku 1986 vytvořili.

Podobně zásadních změn doznala i sestava kapely, když z posádky odpovědné za osm let starý monolit „Heretic“ zůstal na svém místě jeden jediný muž – otec zakladatel, Trey Azagthoth. Pod jeho dohledem se do MORBID ANGEL vrací již zmíněný marnotratný syn Vincent, sedmistrunnou kytaru bere do ruky (poměrně hodně překvapivě) Thor Anders Myhren (MYRKSKOG, ZYKLON) a konečně na čestné místo bůžka nekonečného zástupu deathmetalových bubeníků, Peta Sandovala, usedá zkušený Tim Yeung (mimo jiné HATE ETERNAL, DIVINE HERESY, VITAL REMAINS, COUNCIL OF THE FALLEN, DECREPIT BIRTH, AGIEL...).

Ale teď už pojďme zpět k věci, právě totiž doznělo celkem úsměvné intro „Omni Potens“ a MORBID ANGEL spouštějí „Too Extreme!“ (už samotný název skladby má potenciál vrhnout na posluchače znepokojivý stín podezření). Nutno ale poznamenat, že nakonec jde o titulek velmi výstižný, neb hned v úvodu „Illud Divinum Insanus“, nahrávky, která měla pozvednout žánrový prapor zpět do nebeských výšin, se začínají dít věci vskutku extrémní. MORBID ANGEL totiž otevírají novou sbírku těžce rutinním pochodovým riffingem a zmatenými citacemi z více než deset let starého zpěvníku Petera Tägtgrena toho času zrovna beznadějně uhranutého kouzlem elektronické hudby. Ano, není to poprvé, co v souvislosti s floridským deathmetalovým kultem hovoříme o elektronice či industriálu, vždyť již před dlouhými sedmnácti lety MORBID ANGEL spojili své jméno s experimentátory LAIBACH, nicméně jedním dechem je nutno dodat, že se tak stalo v kontextu mnohem smysluplnějších a vcelku zajímavě provedených remixů (podnikaví Slovinci přetvořili k obrazu svému dvě skladby z desky „Covenant“).

Po více než rozpačitém úvodu začínají MORBID ANGEL paralyzované příznivce křísit tou správnou medicínou. Ano, ke slovu se konečně dostává death metal, obratem se však sluší dodat, že naše sluchové kůstky nebude oblažovat zrovna dlouho. Tak či tak, „Existo Vulgoré“ a následující rychlovka „Blades For Baal“ jsou vcelku vydařené položky, jež svou kvalitou slavné jméno MORBID ANGEL nikterak nedevalvují (za druhou jmenovanou a za poněkud slabší „10 More Dead“ stojí právě nový kytarista Thor Anders Myhren). Pak už se ovšem začíná servírovat káva z kategorie těch nejsilnějších, přichází totiž regulérní stadiónový chorál „I Am Morbid“ (opět ten název...). Ani v nejdivočejších snech bych si nepomyslel, že kapela zodpovědná za stylové milníky typu „Altars Of Madness“ či „Blessed Are The Sick“ na mě jednoho dne zaútočí vyčpělým heavymetalovým bridgem a refrénem hodným nabídky toho nejlacinějšího možného secondhandu. Ještě mnohem méně pochopitelné věci se dějí v „Destructos Vs. The Earth / Attack“, kde na sebe MORBID ANGEL opět berou onen „revoluční“ háv, leč ve skutečnosti pouze opakovaně odkazují na časy v elektronické hudbě již dávno, dávno zapomenuté. V této chvíli však hůl nad legendou ještě nelámejme, „Illud Divinum Insanus“ totiž naposledy ukáže svou přívětivou tvář, a to díky „Nevermore“, pro floridskou sestavu konečně naprosto typické skladbě.

Osobně mi vůbec nevadí (ba právě naopak), když konzervativní kapela věrná hluboko zakořeněným tradicím čas od času zabrnká na experimentální strunu. MORBID ANGEL však pouze exhumují receptury v minulosti již mnohokrát použité a s výrazem inovátorů nám je předkládají jako něco nového, absolutně převratného. Minimálně stejně diskutabilní je „Illud Divinum Insanus“ i po stránce skladatelské. Pánové Vincent a Azagthoth jako by nevěděli co mají vlastně hrát, jednou vsadí na obstarožní heavy metal, pak se rozpomenou na staré dobré deathmetalové řemeslo a nakonec střemhlav zaútočí arzenálem jednoduchých samplů nahodile rozvěšených na těch nejméně vhodných místech. Výsledkem nemůže být nic jiného než krajně nesourodá, ledabyle poslepovaná skládanka postrádající sebemenší náznak jednotící dějové linie.

Mé konečné dojmy z comebackového alba MORBID ANGEL nemohou být pozitivní. Jedni ze zakladatelů žánru prováhali jedinečnou možnost vzít si zpět královskou korunu a s náležitými poctami znovu usednout na deathmetalový trůn. Místo toho se dobrovolně vydali do Bohem zapomenutého rekvizitáře, kde dostali k dispozici pouze notně obnošený rubáš a duhovou čepici s rolničkami hodnou majestátu dvorních šašků. Je to velmi, velmi smutný obrázek.