OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Spirála úspěchu, po které se talentovaní Američané QUEENSRŸCHE nezadržitelně šplhali již od eponymního EP z roku 1983, se s jejich třetím řadovým albem začala pozvolna měnit v pohodlnou nakloněnou rovinku, tu a tam vystlanou růžemi, na jejímž konci už se zřetelně rýsoval sukces jako hrom. Jak jinak ostatně pojmenovat fakt, podle nějž se dodnes, kdykoliv se zmíní magická formulka „Operation: Mindcrime“ (jejíž druhá část ostatně nehraje „jen“ roli názvu alba), přemnozí zaklínají absolutní kultovostí a přirovnáními k ničemu menšímu než je třeba proslulý pinkfloydovský opus „The Wall“. Noblesně podávaný heavy metal a jeho ještě noblesnější melodická vizáž na pozadí perfektního konceptu zkrátka v roce 1988 udělaly QUEENSRŸCHE jméno, které už pak jednou provždy zůstalo výrazně zapsáno v dějinách těžkého kovu.
Civilnější vzhled hlavních představitelů jakoby předeslal jisté zvážnění, ke kterému oproti věcem minulým samozřejmě došlo především v textech. V nich QUEENSRŸCHE sepsali poutavý příběh heroinového závisláka Nikkiho, který se s nezapomenutelným konstatováním „I Remember Now“ na začátku celého alba vzpamatovává ze ztráty paměti a začíná vyprávět o všem, co zažil poté, co se nechal zlákat tajemnou revoluční organizací, vedenou jistým Doktorem X. Ten jej postupně prostřednictvím heroinu a jistých mozek vymývajících praktik zcela ovládne a za užití tajného spouštěče – právě slovíčka „Mindcrime“ – jej využívá k páchání politických vražd. Pak se Nikki seznamuje s prostitutkou jménem Sestra Mary, vzniká mezi nimi vztah a on začíná sám o sobě pochybovat. Dr. X to nicméně vidí a tak nařizuje Nikkimu zabít jak Mary, tak i jistého kněze, který mu Mary dohodil. Nikki to ovšem nezvládá, spolu Mary se rozhodují opustit organizaci a odchází to sdělit Dr. X. Poté se vrací už jen aby nalezl mrtvou Mary, propadá šílenství a je zadržen policií pro podezření z její vraždy a dalších vražd, které spáchal pro Dr. X. Nakonec už jen ztrácí paměť, aby jí znovu nalezl (zpět na začátku alba) v okamžiku, kdy leží v nemocnici a v televizi sleduje zprávy o rapidně narůstajícím počtu politických vražd.
Hudební doprovod, respektive abychom byli zcela přesní, hudební nálož, kterou QUEENSRŸCHE umístili pod do detailu rozpracované libreto, byla pak přesně tak silná, jak byste to při znalosti kapely a jejích soudobých kvalit jistojistě očekávali. Tedy především rozmanitá jako nejrůznější nálady, kterými se jen pochybnostmi a nadějemi zmítaný „feťák“ může nechat unášet. Úžasně optimistické intro „Anarchy-X“ tak střídá volání do boje v „Revolution Calling“ a posluchač už v tom momentě musí přesně vědět, co hlavní hrdina prožíval. Výkon kapely je zkrátka doslova ohromující a na jeho čele si to (nerozhodně) rozdávají úžasný zpěv Geoffa Tateho a zlehka progresivně laděné kytary Chrise DeGarma a Michaela Wiltona, přecházející v rozsáhlé škále stále ještě metalového výrazu od poctivých riffů až k dechberoucímu melodickému kudrlinkování všeho druhu. Cesta Nikkiho zážitky je ovšem stále ještě dlouhá, takže logicky přináší další spoustu výjimečných hudebních okamžiků, striktně se nesoucích ve výhradně vážné rovině. Titulní věc rozkreslí nepříjemné metody Dr. X, po níž si hlavní hrdina uvědomí své nové já („Speak“), a my popsaným událostmi dojdeme (přes velmi silný střed alba s jedinečně svíravými opusy „The Mission“ a „Suite Sister Mary“, následovanými neodolatelně žhavým výstřelem v „The Needle Lies“) až k nenápadnému, avšak o to palčivějšímu závěru v „Eyes Of A Stranger“. Kdo zůstal citově nedotčen, ať hodí kamenem.
O dva roky později se sice seattlesští metaloví romantici hudebně vyšvihli ještě o malý stupínek výše, ale s podobně poutavým, uceleným vyprávěním, jakým „Operation: Mindcrime“ bezpochyby bylo, už nedokázali přijít nikdy (tedy alespoň až dodnes), druhé pokračování Nikkiho příběhu z roku 2006 nevyjímaje. Ten jeden jediný pokus jim ovšem vyšel na rovných sto procent a k jeho cti se navíc sluší dodat, že není mnoho takových, kteří by se za celou svojí metalovou kariéru mohli pochlubit podobně excelentně odvedenou prací.
Jedno z nejpoutavějších a nejucelenějších metalových vyprávění všech dob.
Geoff Tate
- zpěv
Chris DeGarmo
- kytara
Michael Wilton
- kytara
Eddie Jackson
- baskytara
Scott Rockenfield
- bicí, klávesy
1. I Remember Now
2. Anarchy-X
3. Revolution Calling
4. Operation: Mindcrime
5. Speak
6. Spreading The Disease
7. The Mission
8. Suite Sister Mary
9. The Needle Lies
10. Electric Requiem
11. Breaking The Silence
12. I Don't Believe In Love
13. Waiting For 22
14. My Empty Room
15. Eyes Of A Stranger
Datum vydání: Pondělí, 2. května 1988
Vydavatel: EMI Records
Stopáž: 59:04
Produkce: Peter Collins Studio: Kajem/Victory Studios, Pennsylvania, USA
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.