V těchto dnech vychází poslední (tedy možná, jak se dočtete níže) sbohem a šáteček z dílny RUNNING WILD, DVD „The Final Jolly Roger“ s nahrávkou posledního vystoupení skupiny na Wacken Open Air 2009. Při této příležitosti vyzpovídal kapitána německé legendy Rolfa Kasparka redaktor německého internetového magazínu metal.de Jens Pohl, díky jehož laskavému souhlasu vám tento rozhovor můžeme přinést i v češtině.

DVD „The Final Jolly Roger“, zachycující poslední koncert skupiny ve Wackenu v roce 2009, bude konečně zanedlouho oficiálně venku. Potom už budou RUNNING WILD definitivní historií. Jaké budou tvé pocity v tom okamžiku? Smutek nebo dokonce něco jako úleva?

Nic z toho. Fakt je, že už jsem tuhle alternativu zvažoval několik let. A když jsem dostal nabídku zahrát si ve Wackenu, řekl jsem si, výborně, výročí třiceti let RUNNING WILD, dvaceti let Wackenu, to je skutečně výjimečná příležitost ukončit mou práci s touhle kapelou. Jinými slovy, věděl jsem to už dva nebo tři roky, že chci začít s něčím jiným. RUNNING WILD existovali už třicet let, z toho více než dvacet let jsem je dělal profesionálně, takže prostě nastal čas začít s něčím novým. Proto jsem se vůbec necítil smutně, když jsme hráli ve Wackenu. Hrál jsem ten koncert jako jsem hrál jakýkoliv jiný koncert RUNNING WILD předtím, protože jsem se zkrátka rozhodl rozpustit kapelu už dávno před ním.

Vypadá to, jako bys konec kapely nepřímo oznámil ve skladbě „Draw The Line“ z posledního alba „Rogues En Vogues“, která působí dojmem, že už jsi s RUNNING WILD zažil úplně všechno. Věděl jsi už v té době, že by bylo lepší to ukončit dříve než později?

Ne, určitě ne. Tahle skladba má úplně jiný význam. Je o situacích v životě každého z nás, o situacích, které už se nedají dál snášet. A když se pak na ně podíváš zpátky s určitým odstupem, zjistíš, že jsi to všechno měl ukončit dávno předtím, než jsi o tom vůbec začal přemýšlet. To neplatí jen o RUNNING WILD, ale obecně o všech zvláštních situacích v životě. Prostě se nebát to ukončit.

Jinak když jsem pracoval na „Rogues En Vogues“, ještě jsem nepřemýšlel, že bych kapelu rozpustil. Napadlo mě to až později. Práce na albu skončily v roce 2004, deska samotná vyšla o rok později a teprve až na přelomu let 2006/2007 jsem začal zvažovat, že bych zkusil něco jiného. Byl jsem tehdy celkem pohlcený prací na skladbách pro TOXIC TASTE, považované za jakýsi „srandaprojekt“, který jsme dali dohromady jenom proto, že jsme prostě chtěli, a o to víc si to užívali. Ale jak jsem s TOXIC TASTE trávil víc a víc času, jako bych se tím víc a víc vzdaloval RUNNING WILD. Jako kdybych už se na nich nadělal dost a dost. Nicméně, pokud se mě ptáš co přesně stálo za tím, že jsem ve finále učinil to rozhodnutí, nemůžu ti odpovědět, protože to prostě a jednoduše nevím. Byl to zkrátka dlouhodobý vývoj, na jehož konci jsem si řekl, dobrá, teď je toho akorát dost.

RUNNING WILD coby symbol melodického a přitom tvrdě zahraného heavy metalu se za posledních třicet let hudebně prakticky nezměnili, za což jsou někteří určitě rádi, zatímco jiné to dohání k šílenství. Na rozdíl od některých kapel (např. JUDAS PRIEST), které během své kariéry podstoupily několik více či méně úspěšných experimentů, RUNNING WILD nikdy neustoupili za určité hranice. Měl jsi někdy potřebu to fanouškům nějak zvlášť vysvětlovat?

Ne, neměl. Pro mně RUNNING WILD a jejich hudba byli a jsou značkou svého druhu, podobně jako třeba AC/DC. Což znamená, že lidé si s takovou hudbou spojují něco specifického, ostatně stejně jako se to občas stává i mně samotnému, protože i s RUNNING WILD si také spojuji určité věci a nikdy jsem s tím neměl žádné problémy. Nikdy jsem si ovšem neříkal, s tímhle přestaň, tohle se k RUNNING WILD nehodí. Jistěže jsem měl některé nápady, které se později ukázaly být nevhodnými, ale to je absolutně normální, to se děje snad v každé kapele. Tak například „Neon City Rock“, druhá skladba na albu TOXIC TASTE „Toxification“, je starší než všechny skladby RUNNING WILD a napsal jsem jí už někdy v roce 1978. Nikdy jsem jí ovšem nepoužil a ležela mi jako koncept v šuplíku, protože jsem zkrátka věděl, že pro RUNNING WILD není vhodná. RUNNING WILD pro mě vždy byli to, co jsi právě řekl – tradiční, typická heavy metalová kapela se svým vlastním stylem a charakterem. A to bylo přesně to, co jsem vždycky chtěl. Už v dřívějších rozhovorech jsem říkával, že pokud bych měl dělat něco jiného, odlišnějšího, nebylo by to pod jménem téhle kapely. Jinak by mi to totiž připadalo jako jakési falešné škatulkování, protože když někdo chce poslouchat RUNNING WILD, tak také oprávněně čeká, že dostane RUNNING WILD a nic jiného. To je to samé jako s AC/DC, KISS nebo JUDAS PRIEST. To jsou všechno kapely, od nichž lidé očekávají konkrétní, typické věci. A když si to jako muzikant uvědomuješ a chováš se podle toho, tak je to naprosto v pořádku. Jsou ovšem jiné kapely, které si také nastavují limity, ale nemůžou se pak z toho bludného kruhu dostat – to se ale mně nikdy nestalo.

Co myslíš, poznamenal Hamburk, tedy město, ve kterém jsi vyrostl, nějak tvou produkci? A co se změnilo, když jsi se pak přestěhoval z Hamburku do Hannoveru?

Samozřejmě, že mě Hamburk ovlivnil, vždyť jsem se tam narodil a vyrůstal tam. Je to velké město se zvláštní aurou, s lidmi, které poznáš na první pohled. V tomto ohledu na mě měl opravdu silný vliv. Tamější obyvatelé zůstávají při řešení neobvyklých situací velmi klidní a mírní, a stejný jsem vždycky byl i já. V Hamburku jsem se prostě cítil dobře a skončilo to vlastně jen kvůli tomu, že jsme se s naší produkcí pro Modern Music přestěhovali z Berlína do studia „M“ v Hildesheimu, což je blízko Hannoveru. Stále více mých nejbližších přátel žilo v Hannoveru, takže mi pak přišlo celkem logické se tam přestěhovat taky a navíc mi to ušetřilo spoustu času, když jsem žil blízko studia. A ve finále jsem už potom Hamburk jako město tak nějak úplně přestal mít rád, ačkoliv jsem se tam samozřejmě narodil. Věci, které se mi vždycky vybavily, když se řeklo „Hamburk“, pro mě nějak časem ztratily význam, takže to rozhodnutí bylo o to lehčí.

Takže už si asi nedokážeš představit, že by ses někdy do Hamburku vrátil natrvalo?

To tedy ne. Ne. Jsem teď v Hamburku tak jednou za půl roku, a například navštívím Ottiho v „Ballroomu“ (známý rockový klub – pozn. překl.) anebo se jdu prostě podívat do přístavu. Na jeden den výborný program, ale na víc už ne. Jsem pak docela rád, když už jsem zase zpátky doma (smích).

Když se podíváš zpátky, je nějaký moment v kariéře RUNNING WILD, který ti obzvláště přirostl k srdci? A je naopak nějaká situace, kterou bys nejradši ze všeho úplně vymazal, protože tě skutečně vytočila?

Uff, zodpovědět takovouhle otázku, to je vždycky těžké. Máme totiž spoustu pozitivních zážitků! Samozřejmě ty nejvýraznější momenty jsou, když lidé zpívají s tebou, ale to se děje na každém koncertě. Nicméně je pochopitelně rozdíl, když takhle zpívá těch lidí 150.000, jako třeba ve Wackenu. Pořád mám velmi silnou vzpomínku na koncert někdy v roce 1988 nebo 1989, kdy jsme jako headlineři hráli v Praze na stadiónu, kde bylo – nevím přesně – něco kolem 60.000 až 70.000 lidí. Když jsme šli po schodech dolů na pódium, tak všichni tyhle lidi řvali a ječeli jako šílení, až jsme z toho měli husí kůži a byl to pro nás skutečně speciální okamžik. Nevěděli jsme totiž úplně přesně, do čeho jdeme. V Německu nás už totiž všichni viděli mockrát, ale zato tihle fanoušci nás měli vidět a slyšet úplně poprvé. Ten pocit, který tam tehdy visel ve vzduchu, je jednoduše slovy nepopsatelný. Bylo to naprosto úžasné… a pak jsme začali hrát první skladbu… neskutečné! No a samozřejmě Wacken, ten je vždycky speciální, hromada lidí slavících heavy metal a tak, je to prostě neporovnatelné s čímkoliv jiným. V tomhle smyslu je tedy Wacken asi nejvýraznější.

Na druhou stranu je spousta věcí, které se v kapele v minulosti staly, a které bych rád vymazal, kdyby to šlo (smích). Tak třeba koncerty, které se totálně nepovedly. Nevím, je toho mnoho, co mě stejně dobře rozesmálo jako na nejvyšší míru rozčílilo. Z dnešního pohledu byla například obrovská chyba angažovat Torstena Hanla (manažer skupiny v době okolo alba „Branded And Exiled“ – pozn. překl.) jako manažera – zapříčinilo to spoustu problémů a my jsme pak museli opravdu tvrdě bojovat, abychom uvedli na pravou míru všechno to, k čemu vyprovokoval tisk, a abychom přesvědčili lidi, že za to, co provedl, nejsme zodpovědní. Jenže takové věci se zkrátka dějí a člověk musí být především schopen se z podobných chyb poučit. To je normální. Jistěže jsme si bývali mohli ušetřit spousty trablů, ale na druhou stranu bychom si z toho nemohli vzít lekci, kdyby se to nestalo.

Myslíš, že jsi s RUNNING WILD dosáhl všeho, co jsi kdy chtěl? Nebo je něco, do čeho jsi se nestačil pustit a dneska si říkáš, „do háje, to by bylo skvělé!“?

Jistěže můžeš vždycky přemýšlet ve větším (smích), jako větší show nebo lepší technické vybavení. Vždycky je to ale zároveň otázka peněz. Stále musíš mít na mysli, kolik lidí nakonec na tvůj koncert přijde a jak to všechno zaplatíš, protože samozřejmě zadarmo nic nedostaneš. V tomhle směru je mnoho věcí, které se možná daly udělat lépe… ohňostroje například nebo jiné speciální efekty. Já jsem ale nakonec spokojen se vším, jak jsme to udělali a čeho kapela dosáhla. RUNNING WILD jsou dnes legendou a lidé stále oslavují naše skladby. RUNNING WILD jsou jednou z největších heavy metalových kapel na světě, řekl bych, a proto se mohu zpět dívat jenom a jenom s hrdostí.

Jaký dojem jsi si odnesl z posledního vystoupení kapely na Wacken Open Air v roce 2009? Měl jsem ten dojem, že Janovi (Jan S. Eckert, jinak baskytarista MASTERPLAN, zapůjčený jen pro tohle jediné vystoupení – pozn. překl.) to chvíli trvalo, než se zahřál a stal se součástí kapely. A naopak, vidět Rolfa Kasparka v tak dobré náladě, že v „Branded And Exiled“ dokonce odváděl přímo hereckou práci, to se vidí zřídka…

A počasí přitom bylo tak mizerné… (smích). Byla to pro nás spíš bitva než koncert… řekněme to takhle: rok a půl před vystoupením se na něj dennodenně připravuješ, jako jsme to vždycky dělali, a jsi při tom v pokoji, kde je opravdu horko, jako v létě. Klimatizace běží, protože se potíš jako prase, a jednoho dne si na tu teplotu konečně zvykneš. A pak jsme šli na pódium, abychom ty naše skladby zahráli, a tam byla teplota pod nulou, všude kolem bouřka, sníh (smích), déšť a já nevím co všechno ještě, prsty téměř přimrzlé ke kytaře a bubeníkovy nohy také tak zmrzlé, že dvojité kopáky téměř nemohl hrát. Zkrátka nic, v co by jeden v podobném případě doufal. Samozřejmě, že jsme byli profesionální natolik, že jsme na sobě nedali nic znát a hráli, jak se od nás očekávalo, nicméně byli bychom skutečně bývali doufali v lepší počasí. Klobouk dolů před našimi fanoušky, kteří v té slotě stáli dvě hodiny a užívali si naší muziku! Na pódiu to ovšem nebylo o nic lepší, protože voda nás zepředu bičovala taky, takže jsem mnohokrát s kytarou stál přímo na dešti. Jak říkám, extrémně ošklivé to bylo…

Všichni bez výjimek se divili, proč jsi nepozval na tuhle speciální rozlučkovou show některé dřívější členy kapely, kteří by si jako speciální hosté mohli zahrát jednu nebo dvě skladby. Jsem si docela jistý, že nikdo z nich by neřekl ne…

To je docela prosté. Já nejsem člověk, co by žil minulostí, já žiju přítomností pro budoucnost. Lidé, které máš na mysli, bývali součástí skupiny už před docela dlouhou dobou. Ale skupina, resp. ti, kteří ji tvořili v ten speciální večer ve Wackenu, ti chtěli ten koncert odehrát a ukončit tak existenci RUNNING WILD společně se mnou. Navíc nemám rád, když se na pódium zpět tahají muzikanti, kteří v kapele už nejsou dvacet let nebo tak, což by samozřejmě rovněž přineslo další komplikace do organizace a načasování, protože jsme chtěli hrát dvě hodiny a zahrát co nejvíce skladeb, co šlo, což na podobném festivalu mimochodem není úplně obvyklé, však jsme k tomu také měli speciální svolení Holgera Hübnera, organizátora Wacken Open Air. Čili jsem poděkoval všem těm, kteří byli součástí kapely v průběhu všech těch let, poděkoval jsem i všem, co se podíleli na projektu závěrečného koncertu, ale jak jsem řekl – když je kapela na pódiu, mají tam být jenom lidé, kteří jí momentálně tvoří.

Takže RUNNING WILD už budou po vydání nového DVD opravdu jen historií nebo je nějaká šance, že se jednou vrátí, třeba jen na koncerty anebo třeba i s novým albem?

Upřímně – momentálně o ničem z toho nepřemýšlím, protože se v budoucnosti chystám dělat spoustu jiných věcí. Kupříkladu v červenci 2010 jsem ukončil práce na zmíněném DVD a v současnosti jsem v kontaktu s Dirkem Illingem, který dělá na jeho obalu. Už je téměř hotový, máme poslední schůzku s lidmi, co dělají finální úpravy a DVD bude hotovo. Pak je tady jiný projekt, co mám v plánu, u nějž už se mi ozvalo několik producentů a několik nahrávacích společností, že by měli zájem na něm dělat. Dále se můžeme bavit o některých starých albech RUNNING WILD od Modern Music a Sanctuary Records, která už jsou dnes nesehnatelná, protože Universal Music není zainteresováno na jejich reedici. V souvislosti s nimi si pohrávám s myšlenkou „Best Of“ 2CD, na kterém bych kompletně znovu nahrál některé staré skladby, nejméně tak 22 nebo 23, protože jsem na ně v roce 2006 znovu získal práva. To je mimochodem projekt, který bych chtěl dokončit ještě letos, aby jeho výsledek mohl být vydán nejpozději v roce příštím. Určitě to bude zajímavá příležitost pro naše novější fanoušky, aby si tyhle skladby, např. z alb „Death Or Glory“ nebo „Port Royal“, pořídili.

Máš stále nápady na skladby, které jsi dosud nenahrál?

Jistěže bychom na onom „Best Of“ 2CD chtěli mít dvě nebo tři kompletně nové skladby, protože pochopitelně stále mám nápady, na které dosud při nahrávání nedošlo. Kromě toho také pracuji na projektu s kytaristou PJ (neboli Peter Jordan, poslední druhý kytarista RUNNING WILD – pozn. překl.). S ním jsem už vyprodukoval skladbu „Burning Wheels“ pro EMI/Electrola, kteří touto cestou vydali několik alb se soundtracky a tématy z televizních show a pro oblast heavy metalu spolupracují právě s námi. PJ tu skladbu složil, já jsem napsal text a nazpíval jej. Právě teď jsme ve fázi plánování, ale v každém případě to bude celé studiový projekt, z něhož možná vzejde celé album. To je zhruba moje současná situace. Mimochodem, na internetu si můžete přečíst, že „Burning Wheels“ je jen moje skladba, ale, jak jsem řekl, není. Nenahrál jsem ji, nenahrával jsem ani kytaru a dokonce jsem jí ani neprodukoval. Jen jsem zahrál část sóla a nazpíval sólový zpěv. Podobné by to mělo být s mými dalšími projekty. To znamená, že já nebudu producent, budu se účastnit jen jako zpěvák, napíšu texty a možná přispěju jednou nebo dvěma skladbami. Momentálně ti nemohu říct nic bližšího. Uvidíme. Pro teď platí, že pomalu rozjíždíme projekt, o kterém jsem mluvil, a stále máme spoustu věcí k prodiskutování a vyřešení.

Neznamená to tedy, že se chystáš skončit s muzikou úplně?

Ne, neznamená. Já jsem jen vždycky říkal, že když se pustím do něčeho jiného, určitě to nebude pod hlavičkou RUNNING WILD. Mám nějaké nápady, které by se pro RUNNING WILD nehodily, ale tenhle nový produkt s PJ se pro ně zdá být vhodným.

Takže se teď zajímáš o projekty typu AVANTASIA Tobiase Sammeta? Umíš si představit, že bys rozběhl něco podobného nebo že bys na takovém projektu hostoval? A jestli ne jako zpěvák tak alespoň jako kytarista?

Ale ano, všechno je možné. Ale právě teď jsem zaneprázdněn s těmi dvěma projekty, o kterých jsem mluvil, a které nejspíš zaberou spoustu času. Zejména zmiňované 2CD vyžaduje zodpovědné plánování, protože to není jen pět nebo šest skladeb, ale jak už jsem řekl, nejméně 22.

Jasně. Teď ale něco z úplně jiného soudku: 2012. Myslíš si, že se 21. prosince 2012 stane opravdu něco, co změní lidstvo a svět, jak ho známe dnes?

V příštích létech se určitě něco stane. Nicméně, nemyslím si, že by se to mělo stát přesně 21. prosince 2012 (smích). Tohle datum odkazuje na mayský kalendář, jehož jeden cyklus, alespoň pokud vím, trvající 5.000 let nebo tak nějak, končí právě ve zmíněném datu. Rozhodně to ale neznamená, že se ten den kromě toho, že jeden cyklus skončí, stane ještě něco jiného. Jinak… asi každý by si měl všimnout, že se s naším světem momentálně dějí velké změny. Přírodní katastrofy, mrtví ptáci padají z nebe, v moři plavou mrtvé ryby, tohle všechno mi napovídá, že přijde apokalypsa. Nechci jí spojovat s konkrétním datem, ale prostě nevěřím, že to jsou jen přirozené přírodní změny, protože už by to momentálně takhle nemohlo pokračovat. Lidstvo dosáhlo určitého limitu a my všichni můžeme jen doufat, že do toho někdo nebude tak stupidní, aby začal jadernou válku…

Závěrem mi, Rolfe, dovol ti popřát všechno nejlepší, a všichni budeme doufat, že tvé další projekty budou stejně úspěšné jako RUNNING WILD. Chceš při téhle příležitosti vzkázat něco tvým fanouškům?

Už jsem to zmínil ve Wackenu a bude to také na DVD: děkuji všem našim fandům za jejich oddanost po všechna ta léta. Bez vás, našich příznivců, a vaší podpory by RUNNING WILD nikdy nebyli tím, čím jsou. Rád bych raké vyjádřil veliké díky všem těm, co si kupovali naše desky a později CD, protože to je důvod, proč jsem mohl tuhle muziku dělat tak dlouho a umělecky se vyjadřovat tak, jak jsem to vždycky chtěl. Díky moc!