Renomované anglické vydavatelství Music For The Nations se během své jedenadvacetileté historie (1983-2004) mohlo pochlubit nejedním kovově zvučným jménem na své soupisce. Mezi nejvýznamnější a zároveň nevěrnější patřili krajané PARADISE LOST, kteří pod touto hlavičkou vydali své, časem už značně prověřené, klasiky. Na alba z let 1992-1997 přísahá nejeden (nejen) metalový fanoušek.

V roce 2002 se firma rozhodla představit koncertní kompilaci „Evolve“, jež v podstatě čerpá z předešlých živých záznamů vydaných na VHS. Vybírá sedm písní z jedenáctipoložkového koncertu „Harmony Breaks“ z roku 1993 a další na pásce zaznamenaný - „One Seconds Live“ transformuje do digitálu úplně. Navíc přidává i devět klipů a devítiminutové home video, čítající krátké záznamy z Academy studia (1993), Donningtonu a Tour (1996), zkoušky z nahrávání „One Second“.

Vrhněme se na "Harmony Breaks" alias Live at the Longhorn, Stuttgart 5 žáří L.P. 1993. Stuttgartský klub Longhorn, činný od roku 1984, je přesně místem kam kapela jako PARADISE LOST patří. Středně velký prostor dodává hudebnímu ovzduší „čtvrtou dimenzi“. Po technické stránce je vše na vysoké úrovni, zvuk je kvalitní, ani u vokálního přednesu jsem nezaznamenal větší nesrovnalosti vůči studiové tvorbě. Navíc jsem ani nenabyl pocitu, že by se extra dopilovávalo ve studiu. Přenosy z několika kamer nabízejí pro konečný obrazový mix kvanta všech možných záběrů sestříhaných do vitální obrazové show, kde samozřejmě téměř všichni včetně hudebníků holdují „máničkové“ módě.

Parádní svižně kmitající střihy detailních záběrů práce bicí soupravy, kytaristů a Holmese u mikrofonu, letmé, avšak zajímavé pohledy na zvukový pult, společně s několika odvážnými výlety do publika, kde se několikrát nad hlavami objeví i nějaký ten plavec, udržují posluchače-diváka v patřičném napětí a střehu. Obraz je většinou vyveden doomově korektními kombinacemi hnědo-modro-šedo-bílých odstínů, podkreslen decentní světelnou produkcí a je vidět i slyšet, že si oba tábory své úlohy opravdu užívají. Zařazení rychlejší „Pity The Sadness” potom ideálně vygraduje celistvost skvělé atmosféry. Tato trošku trpí krátkými prostřihy k večírkovému ohni, kde skupina poprvé před „Widow“, vysvětluje vznik jejího názvu a význam (silný vliv žen na životní změny, pozoruhodné), podruhé před posledním válem „As I Die“, kde se hovoří o rozložení sil na koncertních podiích.

Pro úplnost je nutné přiznat, že výše zmiňované zkrácení jistě ubralo materiálu na širším historickém rozsahu, zajímavosti a určitě bych tuhle porci bez problémů snesl, a to rád, v původní plné kráse. Vypuštění čtveřice: „Intro (Deus Misereatur)” a tří skladeb z alba „Gothic” - titulní, „Desolate“, „Eternal“, nejspíše i kvůli kapacitě DVD nosiče, dává tak jasně najevo, že se tady bude vzpomínat na doby největší slávy započaté opusem „Shades Of God“ a završené, dle mě, nejlepší nahrávkou pětice „One Second“, kterou velmi důkladně dokumentuje druhý z koncertů. I takto se jedná o zážitek, jenž jako pomyslný bonus k hlavnímu artiklu rozhodně potěší.

"One Second Live", Shepard´s Bush Empire, Londýn 26. ledna 1998.
Ubylo vlasatců. Jak v hledišti, tak v ansámblu. Pouze Gregory Mackintosh a teď už Lee Morris za bicími se mají čím ohánět. Opět vhodně vybraný středně velký klub je připravený na natáčení s největší pečlivostí. Světlená show je stejně jako hudba barevnější. Rozmístnění a režie kamer přesně vědí, jak s naaranžovaným představením zacházet. Střih si cení a dokáže patřičně zužitkovat sílu klidnějších záběrů více kamer. Zvláště pak oceňuji záběr kdy se kamera jakoby zhoupává od stropu a plynule snímá publikum, aktéry a kompletní promítaní na plátno umístněné za kapelou. Projekce je pojata střídmě, ale i tak slouží společně se světly k perfektnímu vizuálnímu dokreslení hudebního poselství. Červené inferno „Blood Of Another” a znázorňování různých symbolů víry při „True Believe“ jmenuji jako jedny z nejpůsobivějších.

Z osmnáctikusového setlistu je přesná polovina písní z alba „One Second“. Nelze hned nezmínit nádhernou rockovou riffárnu dvojče „One Second” a „This Cold Life”, psychedelii „Lydia” anebo decentní „depešácké” samply v procítěné „Mercy. Dle ohlasů diváků soudím, že nejsem sám, pokud se odvážím říci, že na živo tyto skladby fungují úžasně a navíc jsou zde vyváženě protkané temnotou, mohutností a táhlostí válů z alb „Icon“ a „Draconian Times“. Fatálnost „Forever Failure” prozpívá Holmes na kolenou, údernost „Shadowkings” zase dokáže rozskákat téměř celý klub. Po naléhavém fláku „The Sufferer” jinak nepříliš výřečný Holmes klasicky anglicky suše oznámí, že se vystoupení filmuje, tak by bylo na místě projevit větší koncertní nadšení. Abyste si tento pokus o vtip nevysvětlovali špatně, tak na pravou míru uvádím, že všichni protagonisté si své party nenuceně vychutnávají. Členové skupiny, i ti kteří to nemají v popisu práce, si prozpěvují společně s Holmesem prodávajícím své hlasové charisma na jedničku. Greg Mackintosh rozvážlivě protřepává zastřiženou máňu při soustředěném projíždění strun, střihy několikrát rozpitvají prácičku pohodového Morrise za baterií, vypomáhajícího doprovodným zpěvem.

Po „Embers Fire“ následuje krátké, avšak vydatné vytleskání a soubor předkládá „As I Die“, která spustí poslední fázi pěkně nasvětleného davového šílenství. Extázi potom dokončí skočný refrén úplně poslední „The Last Time“.

„Heart´s beating for the last time, heart´s beating, it is a state of mind,
heart´s beating for the last time, heart´s beating, the peace you cannot find”

„Evolve“ považuji za velmi příjemné živé zdokumentování nejlepší tvůrčí etapy PARADISE LOST, s pro mě ideální kombinací písní. Otevřeně mohu přiznat, že mě tahle kolekce naučila těmto Anglánům znovu rozumět.