Letošní ročník 46. MFF Karlovy Vary byl silný, po čertech silný. Na tom jsem se shodl s ctěnými kolegy, kteří ve městě minerálních pramenů a nemovitostí na prodej doslova vyrůstali. Hned trojice filmů si zaslouží nekompromisní desítku. Ne, v ceně diváků samozřejmě ani jeden z nich nenajdete, protože zde se většinou skvěle daří zcela nesmyslným a postradatelným titulům, které vynikají leda vysokým stupněm klišovitosti a podbízivosti (vítězství mistra filmové invence Mateje Mináče a jeho další filmové exploatace sira Wintona nechť je mi svědkem). Následující soupis sedmi filmů není jen mým osobním top, ale do značné míry reflektuje i „šumy a ruchy“ v početné skupince kritiků a filmových fandů, se kterými jsem měl tu možnost v průběhu festivalu mluvit a sdílet filmové zážitky.

Za vrcholy skončeného festivalu prohlašuji:

„Turínského koně“ (A Turinoi Ló) Bély Tarra. Film, který vyháněl diváky ze sálů po desítkách je na dnešní dobu až nepochopitelně strohým a majestátním filozofickým počinem, který rozvíjí slavný příběh Nietzscheho šílenství. Když se německý filozof dotkl v Turíně trpícího koně, pronesl slavné „Mutter, ich bin so dumm“ a do konce života nepromluvil slova. Tarr svým aktuálním filmem dle svých slov končí režisérskou kariéru a končí ji vskutku gigantickým obrazem zániku světa. Sled neustále se opakujících situací, mechanických činů a prázdných dialogů vyniká silným černobílým vizuálem a gradujícím obrazem nicoty, zoufalství a zániku světa. Těžká filozofická esej už teď aspiruje na čestné místo v dějinách filmu.

 „Tenkrát v Anatolii“ (Bir Zamanlar Anadolu´da) Nuri Bilgeho Ceylana. Nejslavnější turecký režisér natočil nezvyklou existenciální detektivku, která zachycuje dva všední dny v životě vyšetřovatelů brutální vraždy. Pomalá jízda nádhernou krajinou Anatolie disponuje skvostným vizuálním řešením, zneklidňujícími scénami, pečlivě vymodelovaným charaktery a úsporně vloženými mikropříběhy. V žádném případě se nejedná o strhující krimi či dějinnou epopej, kterou evokuje název. Je to přesné zachycení všednosti, které, podobně jako třeba filmy Semiha Kaplanoğlua, zprostředkovává emoce v tiché a neokázalé čistotě. Kontemplativní zážitek s ryzí filmařinou.

 „Konečnou uprostřed cesty“ (Halt auf freier Strecke) Andrease Dresena. Úsporný a nepochopitelně autentický obraz rodiny, jejíž otec umírá na zhoubný nádor. Smrt je tu zachycena tak přirozeně a citlivě, že člověk přestává vnímat fikčnost a stává se součástí zdrcující cesty ke konci, která se z původní tragičnosti přemění v cosi všedního, běžného a svým bizarním způsobem komického. Dresen vedl natáčení formou improvizace a podařilo se mu zachytit tabuizované téma ve vzácně syrové formě, která jedinkrát citově nevydírá, přesto naprosto zničí. Nejsilnější divácký zážitek festivalu.

 „Rozchod Nadera a Simin“ (Jodaeiye Nader az Simin) Asghara Farhadiho. Vítěze Berlinale předcházela pověst „politického rozhodnutí“, což je naštěstí bezbožný žvást. Iránec natočil dokonalé rodinné drama o konci dlouholetého manželství, které definitivně rozvrátí zdánlivě spravedlivý záchvat zlosti manžela. Fantasticky prokomponovaný scénář, který nabízí proměnlivé charaktery a takřka detektivní hledání pravdy, otevírá desítky možných morálních pohledů a bezbolestně rozkrývá i sociální problémy současného Iránu. Film, který nedá vydechnout a nekompromisně pohlcuje svou ambivalentností. Ukázka přístupného, avšak rafinovaného snímku.

 „Michaela“ Markuse Schleinzera. Pověst plagiátu Michaela Hanekeho se nepotvrdila. Schleinzer se od svého „nadřízeného“ (roky pro něj pracoval jako castingový režisér) přiučil prudkému střihu „do tempa“, věcnému snímání děje i volbě palčivých témat. Příběh pedofila a jeho oběti však nese všechny známky hotového filmaře – především sarkastický smysl pro vypointování situace, metodičnost v přístupu k ožehavé látce i skvostné vedení herců. Nezapomenutelný pohled do nitra tabu, za stažené rolety a zamčené sklepy nabízí neviděný obraz pedofilie jako umanuté všednosti. Hrubá rakouská katarze.

 „Špičáku“ (Kynodontas) Giorgiase Lanthimose. Modelový příběh rodiny, kterou dominantní a úzkostlivý otec uvězní za vysokou zdí a formuje k obrazu svému, disponuje zcela mimoběžným smyslem pro humor. Obsahuje nespočet neskonale bizarních situací, které vtipnou formou dokumentují základní vlastnosti totality, ale především jsou neskonale zábavné a vzrušující samy o sobě. Sexuální perverze, souboje se strašlivým zabijákem z druhé strany plotu (kočkou), lingvistické feérie – Špičák je skutečným závanem filmařské svěžesti a nápaditosti, které nabourávají hranice normality.

„Le Havru“ Aki Kaurismäkiho. Překvapivá cesta opilého lenocha do Francie nese všechny prvky sociální selanky a pohádky o starých proletářích, kteří zachraňují černošského imigranta. Obstarožní zamatovaná stylizace, naivita, klišé, avšak vše aranžované v kaurismäkiovském duchu ironie a lakonických úšklebků s důrazem na zábavný detail i sebereflexi. Výsledkem je hřejivý lidský film s vybraně severským smyslem pro humor, film, v němž radost z vyprávění vítězí nad sociálním patosem. A opravdu nepoznáte, které scény točil Aki Kaurismäki opilý a které za střízliva. Má to prostě v malíku.

Další festivalové tipy

„Jako opice“ (Apflickorna) – severská „Černá labuť“ v jezdecké škole a psychologicky rafinovanějším provedení debutantky Lisy Aschan.

„Play“ – precizní sociologická studie současného Švédska vyvedená ve svébytném a nesmírně náročném filmařském náhledu Rubena Östlunda

„Nokas“ – věcná rekonstrukce slavné loupeže ve stavangerské bance, která disponuje všemi rysy klasického severského thrilleru. Po „Insomnii“ Erik Skjoldbjærg opět potvrzuje, že má pro žánr cit.

„Habemus Papam“ – ojedinělá komedie Nanni Morettiho z prostředí vatikánské konkláve, v němž hlavní roli hraje víra, psychoanalýza a volejbal. Překvapivě zdrcující závěr.

„Dýchat“ (Atmen) – nadějný debut s mnoha neduhy, který vypráví o nelehkém zrání mladistvého delikventa mezi mrtvými těly. Nevyrovnané, přesto působivé.

Zklamání festivalu

„Strom života“ (The Tree of Life) – pro mě zcela nepřijatelná mysticko-rodinná pastiš.

„Jelena“ – třetí film zázračného dítěte ruského filmu Andreje Zvjaginceva je kultivovaný, ale naprosto dutý.

„Kůže, kterou nosím“ (La piel que habito) – nudná almodovarovská manýra, která je přesně tak prázdná, jak je falešná.