Když se na vás a váš letní festival počasí (ne)vyspí, může to znamenat skutečnou pohromu. Pořadatelé devátého ročníku Basinfire Festu ve Spáleném Poříčí jistě doufali, že se jim vyhnou nelidská vedra, pod kterými festival úpěl vloni stejnou dobou, ale dozajista nestáli o extrém, který si to na jižní plzeňsko přihasil prakticky hned od otevření festivalových bran a vydržel až do samotného jejich uzavření. Však také déšť a teploty jen mírně nad 10˚ C nejsou nic, co by vám zvedlo atraktivitu a s ní i kýženou návštěvnost, obzvláště když s ní už i tak sami bojujete. A dohromady, dohromady to je skutečně kombinace velmi nepříjemná, ne-li přímo smrtící.

Protože Basinfire Fest má bezpochyby své důležité jméno na tuzemské festivalové mapě, o tom žádná, ale co mu v mých očích poslední dobou kazilo pověst, byly některé druholigové (a tedy levnější) kapely, povětšinou zahraniční provenience, u kterých bylo zřejmé, že jsou na playlistu jen do počtu a na zaplácnutí místa v soupisce. Ani letos to nebylo jiné, a když jsem viděl některé zoufalosti typu italských LATEXXX TEENS či HELL IN THE CLUB, španělských VITA IMANA, britských NEONFLY či německých DEADLOCK, o kterých jsem nikdy předtím neslyšel a nikdy už také nejspíš neuslyším, skutečně jsem si říkal, co je zač ten promotér, který si něco takového troufne vyvážet do zahraničí. Většina vystupujících českých kapel bez ohledu na styl byla o sto procent zajímavější než zmíněné zahraniční „lahůdky“, z nichž kdyby nějaká měla vystoupit v tuzemském klubu, vsadil bych klidně nějakou tučnou částku na to, že platících diváků bude maximálně co by na rukou jednoho uvaděče spočítal.

Ale nebylo úplně všechno špatně, pochopitelně, to vůbec ne. Kapel, které naopak nabídly výborná vystoupení či zajímavé zážitky bylo poměrně dost, a to napříč všemi prezentovanými styly, takže ten, kdo chtěl na festivalu především relaxovat, vybrat si těch několik „svých“ vystoupení a jednoduše si užít atmosféru, k tomu měl (nepočítáme-li tedy ono nešťastné počasí) rozhodně spoustu příležitostí. Profesorsky znamenití byli kupříkladu ROOT na čele s tradičně hubatým Big Bossem, a když už jsme u old schoolové klasiky, nemohu nevzpomenout také znovuoživený thrash – death metalový ASSESOR s původními členy Jardou Pracnou u kytary a Michalem Roháčkem u mikrofonu, který při vzpomínkách na své jediné, dodnes velmi ceněné album „Invaze“ (titulní skladba, „Hrad“ nebo „Nářek zapomenutých“) poskytl skutečně nostalgicky vzácnou podívanou. Nové skladby, chystané na další řadovku („Lidské stádo“ či „Prasata“, jestli mne sluch neklamal) už ve mně ovšem tolik pozitivna nevyvolávaly a stále si říkám, jestli by nebylo lepší mrtvé nechat mrtvým a maximálně si jej, podobně jako ve Spáleném Poříčí, občas naživo připomenout.

Z alternativní, resp. nikoli striktně metalové nabídky, musím zmínit úsměvné zoopunkery PESHATA, kteří krom sympatického výkonu, ve kterém ovšem mně osobně chyběly i starší, poněkud výraznější věci typu „Drůbeží teror“, překvapili i tím, že zahráli dříve než podle programu měli, popíkově vystínované UDG nejen s jedinečnou hitovkou „Kurtizána“ a skvěle procítěné emo - hardcoráře THE.SWITCH, kteří si čas do svého vystoupení krátili v zadní části pódia drobnými srandičkami na účet právě hrajících SCELET, a kteří posléze předvedli strhující výkon, korunovaný naprosto profesionálním výkonem zpěváka Štěpána.

Z dalších reprezentantů punku je samozřejmě třeba jmenovat i VISACÍ ZÁMEK, protože jeho představení přineslo přesně to, co si pod pojmem „představení VISACÍHO ZÁMKU“ představíte, včetně velmi otevřené kritiky ústředního pivního moku festivalu, což nejspíš do pořadatelského dramaturgie úplně nezapadlo, ale zase to bylo poměrné vtipné (na rozdíl od masivně reklamované lidové ceny piva 25,- Kč za kus, z nějž se ovšem následně vyklubala pouhá čtvrtinka a nikoliv tiše předpokládaný půllitr). No a vystoupila i slovenská ZÓNA A, u níž jsem ovšem přesně nepochopil, kdo že a co přesně hraje, neb když jsem na menší stage zavítal, zněla právě „Tiesňové volanie“, což, nemýlím-li se, je záležitost DAVOVÉ PSYCHÓZY.

Překvapivě mnoho prostoru bylo na zmíněném menším „Stock“ pódiu věnováno death metalu, odkud se velmi pravidelně ozýval typický záhrobní chropot. Osobně mi to určitě nevadilo, i když musím říct, že chvílemi zde rozhodně platilo, že méně je někdy více, a že šance některým jiným metalovým „odrůdám“ by občas byla určitě na místě. Ze zástupu kapel cechu smrtelného jsem si pak rozhodně nejvýše cenil výkonu nezmarů TORTHARRY a příjemným překvapením pro mne byli i SECRET OF DARKNESS, poměrně mladá kapela, která s entuziasmem své věkové kategorii vlastním krotila smrtku s výraznou melodickou náruživostí, ne nepodobnou (jak také dnes jinak) rané produkci mnohých dnešních severských megastars.

Na malém pódiu zahrál také VITACIT, jehož vystoupení se ovšem stal kapitolou samou o sobě, neboť ústřední postavy skupiny bohužel předvedly i jistý kousek tragikomičnosti. Byl to zřejmě manažer, který nejprve osobně dohlížel na zvukovou přípravu vystoupení, na čemž samo o sobě pochopitelně není nic špatného, kdyby to ovšem nezabralo dobrou čtvrthodinku z času přiděleného domácí heavymetalové legendě. A když pak kapela a Láďa Křížek zahráli pět nebo šest skladeb a se slovy o tom, že by sice chtěli hrát dál, ale že nemohou, že jim vypršel rezervovaný čas, se odporoučeli z pódia, bylo to vskutku k upřímnému podivení se. Inu, chléb náš vezdejší nejspíš toliko pro hovada dobrý jest, a komu to nestačilo, mohl si ještě pořídit čerstvý singl KREYSONu (nic proti němu samotnému), jak bylo bezprostředně po vystoupení hbitě reklamováno.

Zlaté festivalové hřeby ovšem, jak jinak, zatloukli FREEDOM CALL, SODOM a PARADISE LOST (v jejichž případě bohužel nemohu sloužit, protože s ohledem na deštivé počasí, které už v neděli skutečně jen tak tak že nepřešlo do regulérních zimních hodnot, jsem okolo čtvrté odpolední definitivně zvedl kotvy). Obě prvně zmíněné kapely předvedly očekávaně velmi sympatický výkon a zatímco FREEDOM CALL dobrou polovinu času na pódiu věnovali svému nadmíru povedenému poslednímu albu („Thunder God“, „Tears Of Babylon“, „Out Of The Ruins“ nebo „Remember!“), SODOM vyhrazenou hodinku a půl pojali skutečně zodpovědně bilančně. Vzpomnělo se téměř na každé album a zejména dřevní vypalovačky z úsvitu dob thrashmetalových přes všechnu svojí logickou neaktuálnost působily velmi svěže a přesvědčivě. Vystoupení kapely před třemi roky na Brutal Assaultu nemělo ani zdaleka takovou šťávu, jakou mu Tom Angelripper, Bernemann a nový bubeník Makka dokázali vtisknout ve Spáleném Poříčí. Škoda jen, že odezva nebyla taková, jak by si asi člověk věci znalý představoval, ale to už je slabinou tohoto festivalu, že daleko většího ohlasu se někdy dostane některým domácím jménům (zde za všechny ŠKWOR nebo AB BAND), než zahraničním hvězdám světového formátu (viz. třeba KABÁT versus QUEENSRŸCHE v roce 2008).
/Play list SODOM: „In War And Pieces“, „Sodomy And Lust“, „M – 16“, „Outbreak Of Evil“, „The Saw Is The Law“, „Nuclear Winter“, „Proselytism Real“, „The Art Of Killing Poetry“, „I Am The War“, „City Of God“, „The Wice Of Killing“, „Blasphemer“, „Eat Me“, „Agent Orange“, „Ausgebombt“, „Remember The Fallen“, „Bombenhagel“/

Devátý ročník Basinfire Festu, který z dalších poznámky hodných věcí předvedl ještě výborný nápad v podobě zálohování plastových kelímků na pivo, takže všichni přítomní byli doslova donuceni se alespoň v rámci možnosti chovat jako člověk a nikoliv jako prase (i když některé pohledy do kempu tomu nenasvědčovaly), či naprosto nepochopitelné zařazení vrcholně humpolácké pivní tragédie SEPTIC PEOPLE, známé asi tak jako přesný počet pražců na trati Spálené Poříčí - Praha, na hlavní „Budvar“ stage, zatímco na druhém pódium se krčila jména o poznání slavnější a především hudebně neskonale kulturnější, tak pro mne skončil v ne úplně ideálním rozpoložení, v němž ovšem významnou roli hrálo počasí, a to je věc, která se zkrátka dopředu objednat nedá. Ty ostatní drobnosti ovšem ano, takže doufejme, že za rok, kdy má přijít na řadu jubilejní desáté festivalové pokračování, to už bude povídání jen a jen v superlativech.