OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je velmi potěšující, když sáhnete do vody a vytáhnete perlu. Stejné je to i v hudbě. Když jsem kdysi hledal něco klidného a příjemného pro mé uši, často jsem sahal do oblasti progresivního rocku. Jednou jsem takhle nahodile zkusil projekt, pro mne neznámého Xaviera Phideauxe, s názvem PHIDEAUX. Ihned po prvním poslechu 4 roky starého díla „Doomsday Afternoon“ jsem měl jistotu, že jsem přesně vytáhl to, co jsem hledal. Perlu.
I teď s odstupem času si plně uvědomuji, jak setkání s hudbou multiinstrumentalisty a zpěváka bylo pro můj hudební vývoj důležité. V čem že je jeho hudba tak kouzelná? Kořeny hledejme v progrocku 70. let s příměsí folku. Dejme pořádný důraz na klavír a smyčce, svou roli zde mají i různé samply. Velmi důležité je mít i dobrý hlasový fond, za který ručí samotný Xavier Phideaux. Důkazem budiž jeho hostování na prozatím poslední desce AYREON krajana Lucassena, kde si zapěl v písni „Web Of Lies“.
K dosažení správného výsledku mu slouží i další vokální pomoc, z níž jmenujme alespoň Valerii Graciou, bez které si PHIDEAUX dokážu představit už jen stěží. Nejdůležitější je však mít cit pro pěknou melodii a pro uvěřitelné emoce, které bez jakékoliv známky křeči z hudby PHIDEAUX vyzařují. Bohatá instrumentace, o kterou se nestará jen Xavier, ale pořádná plejáda zkušených muzikantů, je zde podřízena příjemnému poslechu a atmosféře, ne k účelu chlubičství. Právě tyto atributy způsobily, že jsem tvorbě tohoto pána propadl bez jakéhokoliv problému. Předloňská „Number 7“ mi v rané fázi poslechu dělala nemalé potíže, přišla mi více rozvláčná a nepříliš posluchačsky záživná. S odstupem času jsem si na mírně pozměněnou tvář rychle zvykl a dnes „Sedmičku“ řadím skoro na stejnou úroveň jako „Doomsday Afternoon“.
Co se tedy přináší letošní počin „Snowtorch“? Hudebně přímo navazuje na předchozí album. Kostru tvoří titulní píseň rozdělena na 2 velké party, které jsou rozčleněny ještě na několik poddílků. Oba v sobě mají zakomponovány všechny atributy Xavierovy hudební vize. Tři čtvrtě hodinky progrockového cvičení uběhne jako voda. Jde o příjemně plynoucí a snadno poslouchající materiál zahraný hravým způsobem. Jediný problém mám však s tím, že jsem poslechem tentokrát nebyl zasažen do srdce, jako tomu bylo dříve.
Všechny dílky jsou jinak do sebe zapadající, jen tak nějak nepřekvapivě. Xavier se svou hudbou tradičně nenudí, letos se mu však nepodařilo svým snažením a poctivou prací mou maličkost uhranout, byť se nedá říct, že by nahrávka působila strojeně a bez emocí. Nejlepším okamžikem celé desky se v mých uších stal závěr první části titulní písně, kdy netypickou instrumentální krkolomnost (na albu jedinou) rozetne výjezd saxofonu. Mrzí mě, že se takových nečekaných libůstek na album nedostalo více. Zbývá zmínit, že mezi obě části titulní kompozice je vložena i klidná „Helix“, kterou svým krásným hlasem sólově odzpívá již zmíněná Valeria Gracia. Příjemná věc, avšak ničím výjimečná, pokud jste již slyšeli krásně minimalistickou „Crumble“ z „Doomsday Afternoon“.
„Snowtorch“ je zábavná, hravá a dobře vyprodukovaná nahrávka, avšak ne tak podmanivá, jako byla minimálně 2 předchozí alba.
7 / 10
Phideaux Xavier
- vokály, akustická kytara, piano
Valerie Gracious
- vokály
Ariel Farber
- vokály, viola
“Bloody” Rich Hutchins
- bicí
Mathew Kennedy
- basa
Gabriel Moffat
- kytara
Molly Ruttan
- vokály, perkuse
Linda Ruttan Moldawsky
- vokály
Mark Sherkus
- klávesy, piano
Jonny Unicorn
- klávesy, saxofon, vokály
1. 1. Snowtorch Part One
2. a) Star Of Light
3. b) Retrograde
4. c) Fox On The Rocks
5. d) Celestine
6. 2. Helix
7. 3. Snowtorch Part Two
8. a) Blowtorch Snowjob
9. b) Fox Rock 2
10. c) Coronal Mass Ejection
Snowtorch (2011)
Number 7 (2009)
Doomsday Afternoon (2007)
The Great Leap (2006)
313 (2006)
Chupacabras (2005)
Ghost Story (2004)
Fiendish (2003)
Friction (1993)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Bloodfish Media
Stopáž: 44:44
Produkce: Gabriel Moffat
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.