Jsou živé záznamy koncertů rockových a metalových, nad jejichž nesmrtelností a všeobecným významem se shodnou snad úplně všichni. Pak jsou ale také živé záznamy, které leckomu mnoho neřeknou, a jejich hodnota je dána spíše individuálně, od posluchače k posluchači, tak jak ten který z nich pro sebe objevil kapelu, která je „vyrobila“. V prvním případě příklady rozhodně uvádět netřeba, v tom druhém to pak mohou být třeba švédští velmistři cechu doom metalového CANDLEMASS, jejichž úplně první a maximálně výstižně pojmenovaná živá nahrávka z 9. června 1990 ve Stockholmu určitě nebude chybět ve sbírce každého, komu kdy tahle kapela uvízla v uchu.

Však aby také ne. Léto roku 1990 zastihlo Edlingovce ve finiši jejich zřejmě nejslavnějšího období, rámovaného přítomností nepřehlédnutelného a nepřeslechnutelného frontmana Messiaha Marcolina za mikrofonem (zanedlouho poté kapelu poprvé opustil) a trojicí alb dodnes chovaných v pokladnici heavy metalového poselství příštím generacím („Nightfall“, „Ancient Dreams“ a „Tales Of Creation“), což je na albu „Live“ zkrátka mimořádně dobře slyšet. Nádherný zvuk, dynamický a dostatečně vyvážený mezi všechny nástroje, téměř naprosto špičkový Marcolinův zpěv, na němž byste smítko podezření z nějakých nepřesností prakticky nenalezli a k tomu pochopitelně výběr těch nejreprezentativnějších kusů, plných syrové doomové nálady a mrazivých melodií. Obzvláště výrazné to bylo ve skladbách z legendárního debutu „Epicus Doomicus Metallicus“ („Solitude“, „Demon´s Gate“, „Under The Oak“ a „Sorcerer´s Pledge“), který samozřejmě Messiah nenazpíval a skladby z něj tudíž v jeho klenutém podání (na dokreslenou vezměme třeba zpěvákovu hlasovou variaci v závěru zmíněné „Sorcerer´s Pledge“, kterou v originále na albu zpívá hostující zpěvačka) získávají úplně odlišný nádech. Frontman v mnišské kutně nadto vystupuje i nadmíru decentně, takže také jeho komunikace s davem pod pódiem přesně odpovídá představě (tedy alespoň mé), jak by měl takový ideální živý záznam vypadat (i když, pravda, zlé jazyky tvrdí, že přemnohé jeho „Fuck“ v rozličných tvarech bylo ze záznamu dodatečně preventivně vymazáno). Zachycená atmosféra, v níž fungovalo snad absolutně všechno, co mělo (jen „Dark Reflections“ se kvůli technické závadě musela zahrát dvakrát), si tak se svou výjimečností skutečně hned tak s něčím nezadá.

Ono to ostatně vždy tak nějak vyplave na povrch samo, když zjistíte, že si některé živé album najednou pouštíte stejně často, nebo dokonce ještě možná častěji, než ostatní studiové záznamy téže kapely. Na první pohled skromná kolekce živě zahraného materiálu „Live“ tyto ambice zcela nepochybně měla a má a díky tomu znamená pro CANDLEMASS naprosto nenahraditelný artefakt, protože i když kapela vydala ještě dva další „živáky“, nikdy už na nich nezněla tak přirozeně, mistrovsky a v pozitivním slova smyslu vyzývavě, než v těch třinácti skladbách, s nimiž před dlouhými jedenadvaceti lety potěšila k prasknutí naplněnou halu Fryshuset. Ach jo. Kdyby se tak dal vrátit čas a mé tehdejší cestovatelské možnosti byly neomezené, myslím, že bych tam určitě nechyběl. A vy?