Už nějakou dobu je patrné, že právě horoucí jihoamerický kontinent patří mezi nepodceňovatelné fanouškovské bašty rockové hudby. Jak známo, tamní šílenci dokáží spolehlivě navodit neopakovatelnou atmosféru (ostatně i IRON MAIDEN o tom něco vědí), z toho důvodu volba legendárních Australanů, uskutečnit natáčení svého nového koncertního DVD právě v Buenos Aires, a sice na fotbalovém stadiónu argentinského klubu River Plate, mne rozhodně nepřekvapila. Horkokrevnost jihoamerických Fanaticos je patrná z každé minuty této bravurní rockové jízdy, takže jde rozhodně o velmi dobrou volbu, ze které v konečném výsledku může těžit zejména divák.

Nemá cenu pořád dokola vychvalovat neutuchající entuziasmus bratří Youngů, a vlastně i ostatních členů AC/DC, protože jejich velké zaujetí, kvalita a nasazení, vkládané do monstrózních koncertů, jsou dobře známy již po mnoho dekád. To všechno lze ostatně dohledat prostřednictvím předchozích koncertních nahrávek (např. „Live At Donnington“ nebo „No Bull“). A ačkoliv jsou novinářskou obcí  mnohdy kritizováni kvůli neměnnému mustru vlastní tvorby, mne prostě a jednoduše fascinují.

Stačí se podívat na jakýkoliv jejich koncert a musí vám být jasné, že máte před sebou kapelu, která svou hudbou doslova dýchá. Právě AC/DC jsou ten pravý rock´n´roll, který coby slovo označující nejen muziku, ale rovněž i životní styl, naplňují beze zbytku. Zkrátka a jednoduše, neznám žádnou kapelu, která by se na absolutním vrcholu popularity udržela tak dlouho jako právě oni (Cože? Říkáte ROLLING STONES? Nebo KISS? Dovolte, to ani náhodou, mluvím přeci o absolutním vrcholu).

Turné propagující poslední řadovou desku „Black Ice“ shlédl rekordní počet diváků, vždyť i v Čechách bylo před dvěma lety vyprodáno po několika dnech, ne-li hodinách. U argentinských štací se však ukázalo právě početné publikum jako nemalý hybatel tohoto výjimečného záznamu. Už jste někdy viděli sedmdesát tisíc lidí skákat a hulákat „Thunderstruck“? V průběhu tamních tří show navštívilo argentinský fotbalový svatostánek na 220tisíc fanoušků a každý z těchto koncertů byl nasnímán 32 kamerami.

Koncertní set je naplněn klasikou, kterou kapela jen občasně přeruší nějakým tím válem z posledního alba. Když se tak nad jejich koncertním repertoárem zamyslím, tak pokud pominu několik skladeb z poslední řadovky, jako třeba hned úvodní „Runaway Train“, a nebo snad ještě výše zmíněnou palbu „Thunderstruck“, která se stala šlágrem počátku devadesátých let, pak jsou všechny zdejší songy starší roku 1982. Z toho výplývá, jak zásadní podíl na vybudování fenoménu AC/DC mělo právě první období s Bonem Scottem. A i přestože je mi Brian Johnson jako frontman AC/DC sympatičtější, jediná deska nazpívaná jím, která může směle konkurovat Bonovské éře je pouze fenomenální „Back In Black“ (z této jeho albové premiéry u AC/DC se samozřejmě jako vždy hraje nejvíc skladeb) a pak taky při troše dobré vůle a se zavřenýma očima „The Razor´s Edge“ a „Black Ice“. Z ostatních Johnsonovských alb nezazní ani nota.

Nevím co bych dál k tomuto koncertu ještě dodával, snad jen, že se prostě musí vidět. Kapela složená převážně z šedesátníků šlape jako hodinky (ach, ten obdivuhodně přísný timing riffů Malcolma Younga) a dává prostor svým lídrům k strhnutí davů – Brian je prostě stále dobře naladěný sympaťák a Angus jako vždy svým nástrojem s diváky doslova rozmlouvá. Stadión je přeplněn pořádně nažhaveným publikem a efekty jsou již tradičně špičkové, včetně nárazu obrovského vlaku do zadní stěny pódia, což je součástí intra právě k úvodní „Runaway Train“. Koncert pak doplní bonusový materiál obsahující  rozhovory s Roadies a nástrojovými techniky, připravujícími celou show a rovněž krátké prostřihy z početných řad diváků. Dojemná je zejména scéna z rockového rádia v Buenos Aires, kde se nějaký dvanáctiletý chlapec rozbrečí, protože právě vyhrál dva lístky na koncert jeho oblíbené kapely.

Vrcholy: „Hells Bells, „You Shook Me All Night Long“, „Highway To Hell“, „Hell Ain´t A Bad Place To Be“ a „Thunderstruck“. Těžko říct, zrovna tak je možné vybrat pět úplně jiných skladeb.