Že navštívím Benátskou noc jsem se definitivně rozhodl až 2 týdny před jejím konáním. Jediné velké lákadlo pro mě představovali američtí nástrojoví maniaci DREAM THEATER, které jsem zhlédl již na minulé zastávce v Praze před 2 lety, kde s nimi kouzlili kolegové CYNIC a tehdy jsem si domů odnášel velmi dobré a příjemné pocity a úsměv na rtech. Letos jsem si po přemluvení pár přátel usmyslil, že se za Snovým Divadlem vypravím podruhé. A dobře že jsem tak učinil! Ale nepředbíhejme.

Čtyřdenní festival Benátská noc se tradičně konal na Malé Skále, v krásném prostředí Českého ráje. Skalnatá panoramata, hrad Vranov či Frýdštejn nebo např. Suché skály by určitě stály za bližší prozkoumání. Bohužel rosničky a žabáci v řece Jizeře slibovali déšť, mé kroky tedy vedly rovnou do areálu. Ten mě vítal četnými stánky s velkým výběrem jídel a piv, triček, náramků a jiných suvenýrů, tak jak to na festivalech bývá zvykem.

Na stage Oresi právě končí vystoupení slovenské popové hvězdičky KATARINY KNECHTOVÉ, pějící vlezlou a z rádií notoricky známou „Za tebou“, vedle zvučí OLYMPIC a ve stanu se připravuje česká stálice DOGA. Izzi a jeho kumpáni předvedli naprosto suverénní téměř hodinovou uvolněnou jízdu a museli pobavit každého přihlížejícího. Na rozjezd a zasvěcení do festivalové nálady ideální. V tu dobu areál začal skrápět ukázkový zahradnický déšť.

Dav dobře bavících se lidí to nijak nerozhodilo, pláštěnka všechny kapky pochytá a na Banea stage se rozehříval DAVID KOLLER & BAND. Ten se rozhodl, že krom jeho nové tvorby do vínku zamíchá i pecky z časů LUCIE. „Chci zas v tobě spát“ nebo“ Šrouby do hlavy“ jsou věci, které lidi berou, a David to moc dobře ví. Na pódiu měl svého starého známého baskytaristu Marka Mináríka, který čtyři struny trápil v časech „Černých kočky mokrých žáb“. Ne nadarmo z této placky zazněly: „Vona říká jó“, „Sen“ a „Amerika“. David v rukou střídal stojan mikronu, elektrickou kytaru, španělu i bubenické paličky a působil pohodovým dojmem, byť mezi písněmi prakticky nekomunikoval. Po přídavku v podobě „Černých andělů“ jeho set definitivně skončil. Byla to velmi pěkná a nostalgická hodinka, zvukově pěkně ošetřená.

Pod pódium se nahrnulo osazenstvo z většiny tvořené muzikanty a všichni věděli, co má přijít. Celé to hodinové čekání na hlavní hvězdy zpříjemňovaly vášnivé debaty fanoušků. Řešily se LaBrieho výkony na pódiu, Johnyho nehratelná sóla, cena Rudessových kláves, Myungova „výřečnost“, odchod duše ansámblu Mika Portnoye a samozřejmě jeho náhradník Mike Mangini. Nebudu chodit kolem horké kaše. Ač jsem měl Mika velmi rád a nějakou dobu jsem se nemohl smířit s jeho odchodem, druhý Mike je náhrada absolutně rovnocenná. Z instrumentálního hlediska mu nebylo co vytknout. Vše zvládal levou zadní a byl to opravdu požitek ho sledovat. Působil velice mile a dalo se z něj vycítit, jak ho celá show baví. Podobně jako to vyzařovalo z jeho předchůdce před 2 lety v Praze. Jsem ve velkém očekávání, jak nahradí i jeho charisma a důležité postavení při tvůrčím procesu.

Vše vypuklo v přesně v 21:30, jak sliboval časový harmonogram, mistrovským kouskem z desky „Images And Worlds“ – „Under The Glass Moon“ s legendárním Petrucciho sólem. Zvuk se prakticky okamžitě dostal do ideální polohy, snad jen LaBrieho zpěv byl zpočátku maličko utopený. Obavy z jeho častých intonačních problémů nebyly na místě a to i přesto, že tento chlápek s bradkou a Max Paynovským pláštěm párkrát nešel do úplných výšek. Jelikož ale bylo vsazeno na zpěvné písně s hitovými ambicemi („These Walls“, „Forsaken“, Endless Sacrifice“), z ruky zobající publikum mu v refrénech bez přemlouvání vypomohlo. Po jeho levici veškeré vokální party odvedl evidentně dobře naladěný John Petrucci. Hlavně však bez jediného přehmatu sjížděl hmatník své kytary tak dobře, jak se u něj předpokládá. Na druhé straně vládla Myungova šestistrunka a vzadu úřadoval již zmíněný Mike Mangini, kterého po LaBrieho představení uvítala Malá skála bouřlivým potleskem. Šedovousý holohlavý stařík s bestiálně rychlými prsty Jordan Rudess samozřejmě v ničem nezaostával. Jednou dokonce vytasil svého klávesového „žraloka“ a vydal se kontrovat Johnyho kytaře, tak jako to předvedl při přídavku v Praze. Celá sestava působila velmi lidsky a uvolněně.

Velmi příjemný večer nenarušila ani první vypuštěná píseň „On The Backs Of Angel“ z připravované desky „A Dramatic Turn Of Events“. Vrcholem celého setu byl pak trojblok „Caught In A Web“, „Through My Words“ a „Fatal Tragedy“. Poté už jen následovala majestátní „The Count Of Tuscany“ a v přídavku poměrně překvapivě (setlisty jsem před koncertem nesledoval) „The Great Debate“. Právě tato kompozice představovala jediný moment, který mi zde neseděl. Není to má oblíbená píseň a na přídavek mi rozhodně vhodná nepřipadá. Fanoušci si ještě žádali „Pull Me Under“, ale to už probíhaly poslední děkovačky a mávání šátečků. Hodina a půl uběhla jako řeka Jizera, do které po celou dobu nepřestalo přibývat dešťové vody. I přes to jedno hlušší místo jsem odcházel velmi spokojený a opět s úsměvem na rtech. Na příští zastávce budu zase mezi těmi muzikanty vepředu debatovat a těšit se, jak mě svým umem kluci okouzlí.

Italové LACUNA COIL opravdu nepatří mezi kapely, které mě někdy jakkoliv zaujmuly a proto jsem neměl žádnou motivaci jejich set sledovat. Před stage jsem se vrátil někdy v půlce show německých IN EXTREMO. Ze své vlastní zkušenosti vím, že se koncerty této sebranky musí především vidět. Zajímavou podívanou totiž zajišťují hlavně dělobuchy a plameny. Rtuť teploměru jejich zásluhou šla nahoru, hudba tradičně nezaujala.

Tečkou za návštěvou Benátské noci bylo vystoupení českých matadorů ARAKAIN. Novou tvorbu s Honzou za mikrofonem nemám moc nastudovanou, jednotlivé písně mi po čase začaly splývat. Honza se každopádně projevil jako schopný frontman a pěvecky byl velmi přesvědčivý. O instrumentálních výkonech se netřeba rozepisovat, vše bylo zvládnuto úrovní profesionálů. Snad jen trošku vadila statičnost kytarového mága – „culíkového vlasáče“ Mirka Macha, který se prakticky nepohnul z místa. Úmyslně jsem sledoval obrazovku a Mirka kamera opět nezabírala. Při jeho sólech byl snímán riffující Urban nebo Zdeněk Kub. Kapela zahrála tradičně kvalitní hodinový set, ve kterém potěšily především staré kousky z Brichtovy éry – namátkou „Amadeus“ nebo závěrečná hitovka z největších „Apage Satanas“. Zbývá zmínit zvuk, který byl skutečně výborný od první do poslední písně.

Vyplatilo se do Českého ráje přijet, byť jen na 1 den. Hlavní lákadlo DREAM THEATER na své páté zastávce v České republice rozhodně nezklamalo a opět do posluchačských myslí přineslo mnoho zážitků. Muzikantům pak určitě spoustu inspirace při jejich hodinách zkoušení. Tak zase příště, kdekoliv a kdykoliv.