Finští UNKIND hrají severskou verzi angažovaného crustu se vším, co k podobné produkci patří a co od ní lze očekávat. Je to důvod nad kapelou mávnout rukou a říct, že něco podobného už jsme slyšleli mockrát a i když by to možná za něco stálo, tak podobné záležitosti se prostě zvyknou rychle oposlouchat? Není. Protože tohle album, jež premiérově vychází pod hlavičkou amerických Relapse records, je něčím víc, než jen pouhou variací na výbušný crustový cirkus.

Finové už to táhnou nějaký ten pátek, takže tady nemůžeme hovořit o mladistvých zelenáčích nasraných na celý svět. Sedmé album v průběhu 13 let už svědčí o ustáleném postoji i hudebním výrazivu. Ten však stále podléhá vývoji, což je na kapelu pohybující se v těchto stylových mantinelech více než schválihodné.

Proč tedy „Harhakuvat“ vůbec věnovat pozornost? Tak v první řadě za to můžeme poděkovat skutečně stísněné a neradostné atmosféře, která se jej zmocní okamžitě od začátku a jako věrná společnice s ním prožije celý jeho život. Přináší však zkázu, zmar a smutek. Skutečně si nemohu vzpomenout, kdy jsem v těchto žánrových teritoriích naposled slyšel natolik náladově zdrcující záležitost, jakou je právě tento počin.

Způsob, jakým je toho docíleno lze charakterizovat jako nesmírně účinné použití jendnoduchých prostředků. UNKIND se totiž v zásadě zas tak příliš nevymykají zaběhaným žánrovým konvencím, přesto však dokázali udělat rázný krok směrem k větší osobitosti. Za ten lze považovat účelné zkombinování rychlých crustových vypalovaček s valivými crustmetalovými plochami, které s sebou přinášejí ony zmiňované erupce bezútěšnosti a deprese.

Jak někdo v některé z recenzí vtipně podotknul – srážka d-beatu s NEUROSIS. Přirovnání poměrně výstižné, hlavně když se zaposloucháme do skladeb, kde k podobným kontrastům dochází. Nejpozitivnějším faktem pak je, samozřejmě kromě odvahy a chuti experimentovat, že se skupina i v pro ni stále spíše méně typických polohách cítí naprosto sebejistě. Docela dobře si dovedu představit, že by dokázala natočit nahrávku obsahující pouze pomalé a valivé kusy.

Řazení rychlostních stupňů tedy probíhá naprosto přirozeně a bez jakéhokoliv začátečníckého cuknutí s vozidlem. Aby UNKIND podobné pochybnosti zahnaly ihned do kouta, předvedou se naplno hned v úvodní a zároveň i titulní skladbě. Tklivý klávesový motiv, pak rozjezd do plných, jenž je zhruba v polovině přerušen pomalejším riffovým intermezzem, aby se vzápětí vše vrátilo od obvyklých (vysokých) otáček.

Že se v současných dnech má rozhodovat o budoucnosti palestinského státu, nám kromě četných mediálních zpráv připomene i na albu vůbec jedna z nejlepších kompozic pojmenovaná „Johtajat Ja Uhrit“ (v překladu jako „Vůdci a oběti“), která právě představuje tu pomalejší a emočně silnější polohu Finů. Na kterou stranu se v tomto vleklém konfliktu přiklánějí UNKIND, si myslím po té, co v závěru skladby zazní sampl projevu britského antisionistického politika židovského původu Sira Geralda Kaufmana, není ani nutné nijak zdůrazňovat. V tomto ohledu sdělení finské kapely plně koresponduje s levicovým světonázorem, což rozhodně není žádné překvapení.

Hudební náplň „Harhakuvat“ však alespoň pro autora těchto řádků překvapením určitě je. Milým překvapením, které dokazuje, že kreativita a schopnost improvizace, experimentů a chuť osvěžit zdánlivě zatuchlé hudební kouty mají zkrátka stále všude zelenou. Velmi dobrá práce jak na poli skladatelském, tak i co se týče atmosféry.