Dvacet let je přeci jen dlouhá doba, ale kdo nejste přímo žánrovými sledovači, věřte, že tenkrát měli svého pořádně silného zástupce mezi deathmetalovou elitou také Němci. Jejich MORGOTH patřili na přelomu osmdesátých a devadesátých let k čelním představitelům evropské větve smrtícího kovu, a to stejně nepochybně, jako tomu tenkrát bylo v případě nizozemských PESTILENCE, britských BOLT THROWER nebo švédských ENTOMBED. Co na tom, že se později kapela rozhodla jít úplně jinou cestou (což jí záhy stálo existenci, ale o tom až později)?

Na rozdíl od tří zmíněných veličin se německé monstrum nezapsalo do historie zas až tak zřetelným a svojským pojetím vlastní tvorby, jako spíš tím, že na úsvitu své dráhy přijalo pravidla diktovaná nejznámějšími floridskými zombíky a tyto pravidla zvládalo bravurně.

Kvintet vedený kytaristou Carstenem Otterbachem a blonďatým growlerem Marcem Grewem poprvé udeřil v průběhu let 1989 a 1990 dvěma třeskutými „gore“ mini záseky - „Resurrection Absurd“ a „The Eternal Fall“, aby dal světu jasně na srozuměnou, že nejen zámořské kapely (zejména DEATH a OBITUARY) budou reprezentovat právě se vydatně klubající infikovaný směr metalové hudby. Dunivá rytmika, nekompromisní řezavé kytary a primární divokost příznačná pro záhrobní americké smečky z Tampy jim rozhodně nechyběly, navíc Grewe byl velmi silný growler v rámci stylového teritoria. Jeho hrdelní projev se nacházel přesně na spojnici jmen jakými tehdy byli dvě mladičké veličiny - John Tardy a Chuck Schuldiner (v době „Leprosy“).

Velký debut spatřil světlo světa díky vydavatelství Century Media až na jaře roku 1991 a představil kapelu bez pochybností zapálenou pro smrtící žánr. „Cursed“ je ještě dnes v mých uších naprostou deathmetalovou klasikou a albem, za kterým si může německá kapela hrdě stát. Je přirozeným zhudebněním jejich tehdejšího muzikantského srdce. Nahrávka se nese zcela v kontextu dobového pojetí deathu, přesně tak, jak to bylo typické pro zmiňované floridské vlajkonoše.

MORGOTH byli jejich dokonalou středoevropskou odpovědí. Oproti minialbům, kde působili doslova jako urvaní ze řetězu, sice ubylo rychlých temp, ale materiál rozhodně získal na zlovolnější atmosféře, větší barvitosti, ale i patrných instrumentálních a zvukových zlepšeních (vždyť nad pracemi dohlížel expert z nejpovolanějších - Randy Burns). Již ponuré záhrobní intro „Cursed“ a hned následující veletoč „Body Count“ patří k naprostým klasikám doby svého vzniku. Památné byly robusní šestiminutové řachy jako „Exit To Temptation“, „Isolated“ nebo „Opportunity Is Gone“, kde došlo na skloubení rychlých pasáží s poměrně táhlými a ponurými, takže Greweho šakalí vokál měl hodně prostoru na vyniknutí. Chválou tehdy pochopitelně nešetřil ani domácí hudební tisk (zejména Rock Hard), který v mladících hned viděl zachránce německé extrémní scény.

Následovalo velmi úspěšné americké turné, které MORGOTH absolvovali v předprogramu jejich starších kamarádů a mentorů z KREATOR (spolu s nimi se podniku účastnili rovněž newyorští BIOHAZARD, tehdy ještě coby absolutně neznámá atrakce). Vše bylo tedy rozjeto tak jak mělo, jenže mladí Němci nepatřili k těm, kteří by se spokojili s dodržováním striktních pravidel jednoho žánru a velmi záhy zatoužili po vývoji (ostatně stejně jako v té době i KREATOR).

Tak trochu neo-thrashový následovník „Odium“ (vyšel přesně o dva roky později) sice vysloveně nezklamal, naopak působil poměrně originálním dojmem. Díky své sychravě chladné atmosféře, která při poslechu až fyzicky bolela, ale o nějakém větším úspěchu si MORGOTH mohli nechat opravdu jenom zdát. Jejich fanouškovská základna se tehdy jaksi rozdělila na dvě strany, vyznávající rozlišná stanoviska na novou tvorbu. A to byl zřejmě největší kámen úrazu, protože MORGOTH se uvedli hned v první evropské vlně jako znamenitá deathmetalová kapela a odklon od této šablony hodně jejich fanoušků nepřekonalo. Nicméně mám pocit, že to byl až industriálně laděný úlet „Feel Sorry For Fanatic“ (1996), který způsobil naprostý nezájem metalové obce a následný rozpad kapely.

Němečtí MORGOTH jsou tak v mých očích dodnes kapelou, kterou stál vlastní hudební vývoj a jakási neutuchající touha vymanit se z oblastí mateřského žánru (byť zvládnutého na velmi dobré úrovni) doslova kariéru. Otázkou je, jak dalece za to může stylová odlišnost pozdějších alb a jejich kvalita (toť otázka zejména) nebo následný odmítavý postoj původních fans. Já osobně se domnívám, že z obojího trochu. MORGOTH si všemi změnami zadělali na nepříjemnosti, ale i tak tvrdím, že onen „prokletý“ diamant je v rámci starého a zapráskaně znějícího gore-deathu jedním z mých nejoblíbenějších alb (stejně jako obě předcházející minialba).

Novější tvorba by možná v dnešní době přežila s větší ctí, ale na druhou stranu, co si myslet o kapele, která začne jako jedna z elitních v rámci toho nejortodoxnějšího deathmetalu staré školy, pak promptně přeskočí na jakýsi deformovaný alterna-thrash, aby záhy svou tvorbu posunula zcela mimo extrémní metalový žánr a začala se topit v industriálních a ambientních experimentech? S čím by asi tak přišli dál? S ravem nebo dubstepem? Chtěl jsem jenom říct, že MORGOTH pro mě navždy zůstanou skvělou deathmetalovou kapelou, ať už to s nima dopadlo jakkoliv, byli v tom velmi dobří.