Zachraň se kdo můžeš! Hroby se budou opět otevírat a ušetřen nebude vůbec nikdo. Že už nemáte strach? Prý se poklopy těch smrdutých hrobek v poslední době nadzvedávají až podezřele často, takže už to může vzrušit jen málokoho? Dobře, souhlasím s tím, že toho prohrabávání se minulostí se nám v minulých pár letech urodilo více než dost, ale i tak si hodlám trvat na svém, že tato oaklandská čtveřice patří k té sortě posmrtných monster, které se vaší netečností nenechají odradit.

V zásadě v konstantním rytmu sázející nové desky jsou SAVIOURS už etablovaným tělesem, od kterého není potřeba očekávat šokující proměny či stylovou neposednost. Mýlil by se však zároveň i ten, kdo by od jejich čtvrtého alba požadoval zase jen tu samou nálož retrospektivního metalového vzpomínání na (pro mnohé) zlaté a dávno minulé časy.

V tomto ohledu je letošní novinka „Death`s Procession“ přeci jen překvapující záležitostí. Thrashmetalová výbošnost, jež symbolizovala předchozí album „Accelerated Living“ dostává opratě a do popředí se tak tlačí trochu odlišné prvky. V zásadě však nedochází k narušení kontinuity mezi staršími nahrávkami a novinkou. Přerod z divoké retrometalové kapely v těžkotonážnější stonermetalovou úderku je poměrně přirozený. Zkrátka a jasně, SAVIOURS jsou i nadálně poměrně jasně identifikovatelní.

Zhrubnutí kytarových riffů a snížení vysokých obrátek však z hlediska tvorby Američanů jako celku znamená jen dílčí změny. Pomalejší tempa dovolují infiltrovat „sabathovské“ kytarové kejkle, stejně tak atmosféru doommetalových prvohor, takže na povrchu zůstávají SAVIOURS stále třeskutě archaickým tělesem. Pochopitelně, že záměrně archaickým. Jak jsem se měl na těchto stránkách možnost vyjádřit k jejich pražskému koncertu v létě minulého roku, jsou ve své prezentaci uvěřitelní a nemají potřebu nic předstírat. Stejné dojmy pak bez problémů navozují i jejich studiové počiny.

Ten letošní, jak již bylo řečeno, se odklání od osmdesátkového hejvíku, aby se natáhnul po ruce, jež mu je nabízena z hlubokých stonermetalových močálů. Těžkotonážní kytarový válec si to valí hlava nehlava a i když nikam příliš nespěchá, občasným rychlejším výpadům se nebrání (dvojblok „Crete´n“ a „Gods End“), ale po většinu času se spíše šine tempem závodního Zetoru, což vytváří ještě větší prostor pro exhibicionická kytarová sóla a nakřáplý hlas Austina Barbera, v němž se třaskavým způsobem mísí hektolitry vypitých piv (a určitě i něčeho ostřejšího) s metalu oddaným životním stylem.

Možná vám příjde trochu troufalé plácnout hned na začátek sedmiminutovou skladbu. U kapely, jež se doposud prezentovala hlavně pěkně od podlahy zahraným fosilním metalem to tedy troufalost rozhodně je. Nicméně i toto má své důvody právě ve snaze zpomalit a zahustit výsledný zvuk, což si o delší stopáže koneckonců samo říká. „The Eye Obscene“ je pak navzdory svému časovému rozsahu kompaktní záležitostí, jež dokonale úvadí do současné podoby světa jménem SAVIOURS. Takhle podobně by možná zněli i BLACK SABBATH, kdyby svojí kariéru začali o nějakých 15 let později.

SAVIOURS si zkrátka i navzdory neutichající víře v dávno vyzkoušené postupy a hodnoty hodlají hledat cestičky k tomu, aby si sami svojí strnulostí nepřipravili vlastní past a nestali se tak parodií sebe sama. Je sice faktem, že ani oni to všechno neberou zas tak úplně vážně, nicméně jejich úroveň oddanosti předmětu zvanému „metalový dějepis“ jim nelze nevěřit a když jsou k tomu schopni přidat i takovéto zábavné nahrávky, tak zase příliš mnoho důvodů k remcání se určitě nenajde.