Neznalost literární předlohy nemusí být vždy na škodu věci, to je téměř jisté. Ba dokonce naopak. Alespoň tedy mnohé dojmy z první řady jednoho z posledních seriálů z chvalně známé produkce HBO „Hra o trůny“ o tom člověka horlivě přesvědčují. Vždyť ono je to ostatně nabíledni – kdybych byl býval stejnojmennou první část ságy „Píseň ledu a ohně“ známého fantasy autora G. R. R. Martina četl, určitě bych samotný seriál neshledal tak mocně strhujícím, a připravil se tím pádem o jednu z jeho velkých předností, o kterou by právě knihy znalý divák mohl být ochuzen (i když kdo ví, vždyť vzpomeňme jen na davovou uchvácenost filmovým zpracováním „Pána prstenů“, přestože snad bylo jen velmi málo těch, co předtím Tolkienův Opus Magnum nečetli).

Ať tak či onak, faktem každopádně zůstává, že „Hra o trůny“ je výrazně úspěšnou sondou na poli současných možností televizní seriálové tvorby, samozřejmě zejména proto, že je především o čistokrevné fantasy. Je totiž nadmíru uvěřitelná a přesvědčivá, přestože obrovských bojových scén á la Peter Jackson se v ní nedočkáte. Ale nejen jimi je fantastika živa, a na tom přesně staví tvůrci celé desetidílné série.

Základní schéma je jednoduché, jak jinak. Země – nezemě, kde se zima počítá na mnoho těch našich a přichází nečekaně jen jednou za čas, několik soupeřících šlechtických rodů a záhadné končiny na severu, ukrývající dávné zlo, a důsledně proto oddělené obrovitánskou zdí po vzoru Hadriánova valu. Na tomto poli se pak rozehrává hlavní zápletka, čítající celou řadu postranních úmyslů a zla i dobra ve všelijakých podobách, mnohdy dlouho nečitelných, jejichž poměřování má jasné kontury: zrada, pomsta a královský Železný trůn. I s těmito klasickými nástroji se však dá nakládat nadmíru brilantně, takže sotvaže spolknete správně šokující tečku za prvním dílem s příznačným názvem „Zima přichází“, strhne vás seriálový děj silou přívalového deště. Ve velmi uvěřitelných interiérech a exteriérech jsou servírovány nadmíru skvostné dialogy (nejvíc ze všech v podání trpasličího herce Petera Dinklageho alias Tyriona Lannistera), „fantasy“ tématika jak prostřednictvím mnoha silně naturálních okamžiků, vyvažujících právě absenci masových scén (na čele s těmi krvavými a smilnícími), tak také vykreslováním nehmatatelného zla (třeba toho za severní zdí), a rovněž nezvykle vysoký finální počet mrtvých hlavních hrdinů, který je v porovnání s v těchto místech obvyklými čísly vskutku překvapivý. Snad jediné zaváhání pak seriál předvádí v samotném závěru, kde můžete lehce získat pocit, že jste dosud sledovali jen jakýsi nedomrlý závdavek před daleko větším a rozsáhlejším dějovým výbuchem, což by pochopitelně ve vztahu k celému dosavadnímu příběhu bylo přirovnání velmi nedůstojné.

Přiměřeně střídmou pochvalu za výkon před kamerou si jistě zaslouží již zmiňovaný Peter Dinklage (ostatně cena Emmy za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli v dramatickém seriálu hovoří za vše) a vedle něj celá řádka dalších herců, kteří se na seriálu podíleli, včetně „nešťastného“ Seana Beana, znovu opouštějícího obrázkové zpracování známého fantasy díla až příliš brzy. A když už jsme u toho, velmi sympatická je také ústřední seriálová melodie (Ramin Djawadi), jíž v úvodní znělce skvěle doplňuje i kouzelné modelové panorama královských měst Západozemí, vyrůstající z celé soustavy ozubených koleček.

Ne, vskutku si nepamatuji, že bych kdy zavadil o podobný fantasy počin, jenž by navzdory samotnému tomu faktu, že je určen „jen“ pro televizní diváky (a nižšímu rozpočtu tvůrčího štábu k tomu), dokázal podobně rozvířit právě tyhle celkem stojaté seriálové vody. Bude-li to (jakože ano), krom jiného také tím, že se píše rok 2011 a technické možnosti filmařů tomu plně odpovídají, pak už se nemůžu dočkat roku 2012 a slibované druhé řady. Teď jen jestli si v mezičase přečíst také onu zmiňovanou knižní předlohu...