OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
I ruské rozlehlé pláně ukrývají pod svým podzimním, chladně zrádným klimatem samorosty, které snad čeká hvězdná budoucnost. Zádumčivá, neklidná, bolestná, vzpomínková, melancholická, krajinomalebná a přitom až metafyzicky hluboká vždy bývala ruská hudební tvorba. Památné doby Musorgského, Čajkovského, Rachmaninova, Šostakoviče i Prokofjeva již nenávratně zmizely pod hlubokými závějemi sněhových pokrývek. Úrodná půda však dává život novým duším, které lesk a sílu ruského „исскуства“ prezentují i v nestálém, avšak uhrančivém, metalovém větru.
Již s prvními tóny jsme vtaženi do samého nitra čisté podstaty ruského podzimu. Pár teskných klavírních úhozů s plačtivým zvukem flétny, do níž se tlumeně vplétá pomalý akordový déšť. Dříve, než se naše myšlenky vydají do válečné vřavy, umocní náš ospalý a zastřený pohled klavírní introdukce padajícího listí – barev odcházejícího života. Životodárná energie čistých kovových zvuků elektrických kytar přichází jako nezvaný host a podporuje nakažlivou nosnou myšlenku klávesových nástrojů. To již ovšem zvuk flétny, poletující v šeru přes skotačící pochodně, rozbředlou a zašpiněnou zem i poslední listí zhluboka dýchajících bříz, svolává do zbraně. Ryk kytary přerůstá do black-metalového zápolení a běsnící peklo lidské krve, rozorané země a děsivé nenávisti přichází po větru s klavírní vzpomínkou na duševní světlo poklidné přírody … - takové obrazy nastiňuje prakticky debutní kompozice ruských mladíků.
Doby slávy středověkých slavností, velkolepé oddanosti a hrdinství jsou patrné ve všech jiskřivých skladbách souhvězdí „Planeshift“. Výrazové prostředky jsou přitom dobově blízké, ale i moderně přesvědčivé. Základem mlhavých vzpomínek, zaprášených erbů a dávno zašlé slávy je flétna, jejíž čistý, procítěný a skutečně neobvykle výstižný zvuk rozehrává mrazení v pomíjivém kouzlu zářící oblohy. Neprostupuje celým opusem, avšak vždy, když se objeví, ať jste kdekoliv, přenesete se přesně tam, kde vás ruská trojice chtěla mít. Paganský duch číhá na každém rohu a vystoupí ve své oslepující ohnivosti vždy v ten pravý okamžik. Orchestrální nepokoj, žalostná zvonkohra a zejména prokreslující klavír, který místy inklinuje k energické sprše, to vše rozehrává – zejména v pomalejším tempu – pocity mlhavého, studeného a deštivého probuzení do dalšího neradostného dne. Kupříkladu hned ve druhé kompozici - bolestné baladě pro klávesy, dobové bubny a nepostradatelnou flétnu. Jsou to však právě klávesové nástroje, které zdynamičťují, probarvují, proplétají a nakonec těsně svazují celou nahrávku, zejména typicky ruským klavírním přednesem ve vyhrocených partech těžkých kytar.Ty se rvou o své místo zejména ve dvou polohách. Podmanivě mlhavé jsou především pasáže vybrnkávající šestistrunky. O to větší je pak energie zvučných, nijak zvlášť zkreslených elektrických kytar, jejichž blackové nánosy a ostré riffy, přecházející z černé „valchy“ do pomalejších frází, rozehrávají vpravdě černočernou mši. Ne vždy však kytarový přednes vyznívá jako prototyp dobrého black-metalového schématu, ale najdeme zde i originálnější myšlenky a propracovanější náměty. Nahrávku jako takovou by jistě podpořily i kytarové sólové procházky, kterých zde ovšem bohužel mnoho nenajdete. Pro někoho bude jistě kytarová celistvost bez přílišných hvězdných výletů přispívat ke kompaktnějšímu dojmu, můj názor je však přesně opačný – kytarové „umění“ by posunulo výborně koncipovaný počin do ještě vyšších sfér. Před jejími branami se zastavily i bicí, které společně se všemi perkusemi – dobovými i současnými – přesně zapadají do nálady jednotlivých skladeb. Velký podíl na výsledné tváři má v konečné fázi vokál, vzkvétající ve zpívaných partech, temně smrtící v ječivém chrapotu kytarových zápřahů a majestátně objasňující v mluveném projevu paganského ducha.
Na východním nebi se před několika lety rozzářila nová hvězda. Její první světlo přineslo velké kvantum kvalitního „paganského blackmetalu“, s infračerveným bohatstvím nezažitých metalových nástrojů. Cesty jsou teď možné dvě. Zaslepenost vlastní tvorbou a propad mezi zbloudilé a zatracené duše nejasného osudu, nebo snaha o ještě větší myšlenkovou bohatost a otevřenější duši vedoucí k vztyčeným zástavám ohlašujícím hrdou „победу“. Já pevně věřím v druhou možnost …
7 / 10
1. Planeshift (introduction)
2. Fear (wasn't in the design)
3. Noldor exodus
4. The dark heart of Uukrul
5. Og'elend
6. Planeshift
7. Gothaur aulendil
8. Mountain god
9. The unquiet grave
10. Outro
Jabberworks (dema) (2001)
Planeshift (2000)
Vydáno: 1999
Vydavatel: Code666
Produkce: Code666
Studio: CDM Records Studio, Moskva
(((
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.