Už jenom v tom, jak nekriticky zbožňují některé své domácí kapely, se právě Britové liší od celého zbytku Evropy, který, přiznejme si to otevřeně, je svým vkusem v případě rockové hudby úplně někde jinde. Mezi soubory v domácím prostředí nadstandardně adorované patří už osm let právě KASABIAN z Leicesteru. Tahle poslechově poměrně nenáročná „brit-rock/electro“ parta si vydobyla na Ostrovech postavení zcela výsadní, o čemž svědčí první místa v prodejnosti každého jejich nového alba.

Psal se rok 2004, dráždivý bezejmenný debut, který stanovil pravidla toho, s čím KASABIAN budou po celou dobu své dosavadní existence zacházet, sklidil veliký úspěch, byť nepřinesl zas až tak moc nového a neobyčejného. Těch několik chytlavých britpopových popěvků, zaházených elektro blátem a syrovou hlukovou škvárou (po vzoru PRIMAL SCREAM), působilo celkem lákavě a v kombinaci s vizualizací jejich klipů dostalo KASABIAN ihned do popředí zájmu domácího hudebního tisku. Otázkou bylo, co tedy přijde dál?

Druhé album „Empire“, které vyšlo o dva roky později, však pozice nepotvrdilo, takže jsem musel opět čekat, jak se bude celý jejich příběh nadále vyvíjet. Zájem o kapelu v Británii však v žádném případě neklesal. V této chvíli jsem zastával na jejich potencionální dlouhověkost spíše skeptický pohled. Když však vyšla na sklonku léta 2009 vybroušená trojka „West Ryder Pauper Lunatic Asylum“, bylo mi jasné, že tady KASABIAN přeci jen ještě nějaký ten rok pobudou. Album totiž představovalo spojení toho nejlepšího, co kapela doposud nahrála – několik přímočarých hymen vzývajících lehkost šedesátých let se tam mísilo s barvitou zvukovou abstrakcí a až mantrickou psychedelií.

Letošní čtyřka „Velociraptor!“ znovu podtrhuje, že vzrůstající forma charismatické kapely nebyla u minulé desky náhodná a představuje KASABIAN prakticky na vrcholu jejich dosavadní skladatelské formy. Chytlavé rockové hymny v britpopovém stylu, jinak vydatně opěvujícím melodiku šedesátých let (tedy vlastnost příznačná i pro řadu dalších domácích kolegů - např. KAISER CHIEFS a nebo také švédskou konkurenci MANDO DIAO), jako „Days Are Forgotten“, „Goodbye Kiss“ nebo „Re-wired“, se zde střídají s několika rychlejšími elektro nářezy - titulní skladba nebo pilotní singl „Switchblade Smiles“ a vytvářejí pulzující a šťavnatou písničkovou směs, která spojuje tradiční rockové songwriterství s moderním zvukovým kabátkem.

Album je znamenitě proaranžované, plné vkusných klávesových „retro“ smyček a podkresů simulujících zde dojem z hry početnějších orchestrů. Hned v úvodní „Let´s Roll Just Like We Used To“ upoutá určitá sychravost atmosféry, která je umocněna ležérním zvukem trumpety, stejně jako v „La Fee Verte“ odkazy na slavné THE BEATLES, popřípadě blízkovýchodní synťákové motivy v „Acid Turkish Bath (Shelter From The Storm)“. Celek působí velmi pestře, avšak přímočařeji, hotověji a ujasněněji, než bylo patrné u kterékoliv jejich předchozí desky, takže z mého pohledu právě letos nahráli KASABIAN svou nejlepší nahrávku.