OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zapeklité jsou cesty doom metalového páně, zvláště pak od doby, co dozněl prvotní boom chmurných písní ze shnilého chrámu záhuby. Jeden tak může mít lehce pocit, že už prakticky není, co by nám kapely z téhle stáje mohly ještě sdělit a udržet nás přitom v plné pozornosti, ale pak kupříkladu narazí na nahrávku typu minulého alba švédských ISOLE „Silent Ruins“ a rázem je vše jinak. Rázem má pocit, že nic není ztraceno, neboť (relativně) nová stylová krev vyzařuje navýsost šlechtěným a šlechtickým původem zároveň. Skvostný obraz jedovatého okouzlení, jež vám nahrávka kdykoliv sebejistě vykreslí před očima, proto nemá téměř chybičky, byť samozřejmě fakt rezignace nad stylovým okysličením mu může být, v případě potřeby, kdykoli spolehlivě předhazována. Ale co to dnes znamená, že, rezignace nad stylovým okysličením.
Navíc v sobě tenhle pojem pochopitelně rovněž skrývá nebezpečí, podle nějž v případě nedostatku kloudného či, chcete-li, rozumného invenčního vkladu už pak nebude čím zachránit čest toho kterého hudebního dílka. Kam tím vším směřuji, je už asi nejspíš jasné – letošní repete v podobě „Born From Shadows“ se čtveřici gävleských zachmuřilců z přesně popsaných důvodů moc nepovedlo. Z dlouhých, valivých ploch jiskrného dráždění žalu jsou náhle bolestně táhlé agónie individuálně neidentifikovatelných riffů, mrazivé obrazy magické působivosti zármutku a melancholie se stávají mnohem více nečitelnými a rozostřenými a jindy zraňující zbraně typu zvonivého vokálu Daniela Bryntseho (zde ke slyšení rovněž v hrubě murmurové poloze) zůstávají spíše neúčinnými. A to všechno, jak zřejmo, jen proto, že když už chybí nový pohled na věc (přestože s tím se jaksi počítalo), neměly by chybět nápady, o něž se lze opřít, a o nichž nelze říct, že už byly ve vlastním podání slyšeny dříve. Ty ale na „Born From Shadows“ bohužel nejsou k mání, respektive jsem je tam ani po mnohých soustředěných posleších nenalezl (možná by se dalo diskutovat o úryvcích titulní skladby, „My Angel“ a „Condemned“), a že jsem k tomu byl po shora zmíněném předloňském skvostu setsakramentsky motivován.
Nic není platná ani již dříve proklamovaná výrazová podobnost s jedněmi z nekorunovaných doom metalových králů CANDLEMASS, neboť v nevýrazném a uťáplém duchu celého alba nyní nemůže být ISOLE přičítána ku prospěchu, ale naopak spíše k jejich zásadnímu neprospěchu (slyšte třeba jasné riffové citace nesmrtelné legendy „Solitude“ v úvodní „The Lake“). Nemohu se proto zbavit dojmu, že tak vlastně není vůbec nic, kvůli čemu by se vyplatilo se k „Born From Shadows“ vracet, když věci minulé ho ve všech myslitelných směrech upoutáníhodné doom metalové pozornosti spolehlivě zastíní. To samozřejmě není moc lichotivý obrázek, ale co naplat, barevněji to skutečně ani při tom mnohdy proklamovaném podzimu nevidím.
Podzim, nepodzim, takhle by se ten doom metal moc dělat neměl.
4,5 / 10
Daniel Bryntse
- kytara, zpěv
Crister Olsson
- kytara, zpěv
Henrik Lindenmo
- baskytara
Jonas Lindström
- bicí
1. The Lake
2. Black Hours
3. Born From Shadows
4. Come To Me
5. My Angel
6. Condemned
7. When All Is Black
Born From Shadows (2011)
Silent Ruins (2009)
Bliss Of Solitude (2008)
Throne Of Void (2006)
The Beyond (EP) (2006)
Forevermore (2005)
Mě naopak podobnost s Candlemass nevadí, líbí se mi. Album je hodně doomově klasické. A ten hlas je prostě skvělej. Hodnotím vysoko. Ani se nedivím, že všude jinde mají Isole s novým albem takový úspěch. Tohle mě letos z doomu opravdu vzalo.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.