Inkvizice. Hněv nadpozemských duchů dostoupil vrcholu trpělivosti. Přes tmavá, těžká a hustá převalující se mračna prosvítají jako světelné závěsy poslední paprsky životodárného tepla. Svět se noří do hlodající nejistoty a útrpné hrůzy. Jediné tepelné zdroje – plápolající ohně – svými rozžhavenými jazyky olizují chladné nerosty, z nichž se pod pažemi unavených lidských trosek formuje nespočet kusů zbraní z chladné oceli. Lidstvo se připravuje na svou krutou zhoubu, na osud, jenž se pod rouškou temnoty blíží s hlasitým křikem. Horda záhrobních vyslanců vesměs černého řemesla totiž poprvé přijíždí dokázat svou sílu – „Ador Dorath“ .

Samotní tvůrci označují styl své epopeje slovy „skrytá okultní psychotická mysteria“. Zda se jejich podivně znějící vytahovačná slova skutečně ztotožňují s běsnící realitou debutní nahrávky „Adon Nin Edeleth Ador Dorath“ se jistě každý posluchač přesvědčí na vlastní sluchové orgány i zdraví. Je však nutno říci, že z českotěšínského tělesa Ador Dorath skutečně vyzařuje orkánová energie, živelná touha, hudební posedlost a děsivé drama lidského osudu. Již první takty tohoto monstra dobývají svou energickou rozervaností nejedno otupěle bijící srdce. Vyřítí se na vás totiž přímo z pekelné brány výheň elektrických kytar, kláves a bicích, kterým zdatně sekunduje měsíční alto-sopránový ženský vokál, jenž se vždy v průběhu opusu vynoří jako bolestná a přitom tak hřejivá touha po ukončení životní bolesti. Magický i magnetický gotický zpěv teskných, úzkých a prázdných ulic vedoucích do opuštěných, avšak majestátních katedrál, je světlem v blackovém, chce se až říci, černočerném chrapotu smrtících přízraků, neboť mužský vokál je skutečným temným děsem nahrávky a jen zřídka se dočkáme čistší podoby ortodoxního blackového chrčení.

Kytara nemá v rozbouřené kompozici výsostní postavení, mnohdy je téměř druhotným nástrojem, jindy se vynořuje ze své ulity v celé své svébytnosti a visí na ní základní myšlenka dané části skladby. Každopádně však drží nahrávku pohromadě typicky blackovými, to zejména v rychlejších a dravějších pasážích, i zaběhnutými metalově kamennými riffy, sahajícími do silového a rychlého kovu. Jen velice zřídka se dočkáme ukázky hbitých prstů sólujících kytarových strun a troufám si tvrdit, že kontrast nápěvů a kytarových partů si větší invenci přímo vyžaduje. Neúnavné jsou zejména klávesy. Jejich proměny z mlhy šedozelených kopců až k pěnícím bystřinám údolních říček - tedy orchestrální náladovost a klávesová melodičnost – dosahují skutečně každého koutu své podoby. Tam, kde se jim silné kytary vysmívají je oddaně podporují, tam, kde strunným nástrojům dochází dech rozehrávají barvité obrazy deště i krupobití a tam, kde pražce jen ztěžka oddychují vymýšlejí smutné melodie. Probouzejí se v různých zvukových formách a nabídnou nám, kromě jiného, i smyčcové pasáže nebo případně příjemnou cembalovou prstohru. Někde v dáli se pak místy odehrává soukromé truchlení teskného violoncella, které se probíjí mořem samplů a výbuchů bicí soupravy, jež se svou samostatnou živoucí energií drží většinou klasického rytmického schématu skladby, od rockově pomalejších až k blackovým smrštím. Jen párkrát zaznamenáme výstup absolutně čistého zvuku basy, která se poníženě drží osové linie.

Výsledným mixem všech těchto ingrediencí je černě orientovaná nahrávka s nakažlivým ženským gotickým vokálem a mohutnou korunou všudypřítomných kláves ve formě orchestrální, zvukové i v podobě klavírních obměn. Podzimní, hluboké a zádumčivé melodie, které prostupují celým albem, má na svědomí zejména ženský přednes a neutuchající zápolení klávesových nástrojů. Jako svěží vítr pak působí změny temp i celých vykreslujících obrazů jednotlivých kompozic, které se přes rychlé i pomalejší pasáže rozvíjejí jako černý leknín metamorfózní hvězdné obloze. Obrovský podíl na výsledné tváři tohoto počinu má i studiové aranžmá , které si pohrává se všemi instrumentálními polohami jednotlivých nástrojů a také s impozantním gotickým zpěvem, zejména v dynamice a smyčkách, jež svou dramatičností rozpoutávají nejednu tklivou myšlenku … Ne vše je stoprocentní a polemiky nad celkovým zvukem, některými „přehnaně horlivými“ pasážemi, nevýraznou odlišností jednotlivých skladeb a poměrem předvedené kytarové instrumentální schopnosti ku myšlence skladeb, se jistě rojit budou. Ador Dorath však svým samovydáním sami potvrdili, že jejich tvůrčí snaha bude, alespoň pevně doufám, jen vzkvétat.

Temné, propracované a dravé debutní album Ador Dorath skutečně dokáže přivést zpupnou lidskou krev až k bodu varu a zároveň zahalit mysl neproniknutelným pláštěm melancholické mlhy. Snad se českotěšínskému seskupení podaří ve stejné míře uspokojit i dychtivé publikum na otevřené scéně a do dalších počinů vtisknout ještě více svého nezištného umu a myšlenkového obrození.