Když jsem zhruba před dvěma lety na tomto místě recenzoval desku „Sol Eye Sea I“ jistých Američamů IREPRESS, tak jsem si neodpustil tvrzení o jedné z možných nastolených cest vývoje subžánru, ve kterém se tato skupina pohybuje. Tento odkaz zde rozhodně neuvádím náhodou, neboť úplně stejné myšlenky mě napadají i při poslechu nového alba další americké skupiny THE ATLAS MOTH.

Chicagská pětice se pohybuje víceméně ve stejných žánrových vodách a stejně zajímavým a nebojím se říci, že i originálním způsobem dokáže tyto vody rozčeřit. Přitom skoro pokaždé, když jde řeč o svěžích prvcích v čím dál méně překvapujících stylech, se vše točí hlavně kolem odvahy interpretů sáhnout do jiných hudebních sfér a tyto pak šikovně využít ve svůj prospěch. To je případ i „An Ache For The Distance“. Blackově posazený vokál je jen jedním z vláken tohoto hustého propletence sludgemetalového svalovce koketujícícho s černě kovovou kráskou.

Možná to bude znít trochu bláznivě, ale (nejen) první dojem evokuje kdesi v dáli zvuk starších nahrávek BURZUM (zejména „Filosofem“), což v kombinaci s těžkonotážním kytarovým válcem vytváří skutečně nepříliš obvyklou hudební masu. Práce s blackmetalovými elementy ze probíhá právě za účelem navození těžce uchopitelné atmosféry očekávání nejisté budoucnosti, ale vše ostatní tvořící hudbu THE ATLAS MOTH již plně spadá do mantinelů svého žánru.

Ani Američané se totiž nehodlají vzdávat syrové obhroublosti, toliko typické pro vše související s pojmem sludge. Jednotlivé skladby jsou tak prosyceny značně masivními kytarovými riffy, ale na druhou stranu je zde patrný příklon k výraznějším a truchlivým melodiím, díky čemuž kompoziční záběr skupiny expanduje i směrem k doommetalové melancholii. Popsat nějak jednoduše nálady, kterými album dýchá není úkolem z nejsnadnějších. Máme zde silnou inklinaci k posmutnělosti, beznaději a vzteku, ale i přesto nahrávka jako celek nepůsobí úplně rezignovaným dojmem.

Může za to poděkovat právě již zmiňovaným silným melodickým nápadům, kterými Američané nešetří hlavně v refrénech (nebo alespoň v tom, co za ně můžeme považovat). Jako rozbouřené mořské vlny narážející na příď lodi pak jednotlivé náladotvorné motivy dotvářejí neklidný kolorit alba, jež ze svých útrob chrlí jednu silnou skladbu za druhou. Právě hned úvodní „Coffin Varnish“ díky jednoduché klávesové lince ozývající se někde v zastřeném pozadí asi nejvíce evokuje zdánlivě šílené myšlenky na (pra)staré BURZUM, aby pak zanedlouho výrazný zvuk hammondů celé dění obrátil směr ISIS model z posledních let („Gemini“ anebo ještě lépe v „Courage“).

Svým způsobem to může vypadat jako slepenec všeho, co tady už dávno bylo, ale přesto takto poskládaná koláž dokáže přivát hodně silný závan svěžího větru. Devítce skladeb z tohoto alba nechybí nic z toho, co by žádanou invazi nových myšlenek mělo přinést. Odvaha experimentovat a implementovat cizorodé prvky a přitom se neodcizit svému žánru, vynikající atmosféru, silné nosné nápady a masivní těžkotonážní zvuk.