Od roku 2009, kdy se na internetu objevily jejich první demonahrávky a EP „Omnislash“, se o kapele VILDHJARTA mluví jako o důležitém zástupci djentového žánru, avšak regulérní album, kterým by nadějní Švédové potvrdili své postavení, nepochopitelně dlouhou dobu stále nikde. Už to skoro vypadalo, že kapela rezignovala a nechá PERIPHERY, TESSERACT a spol. slíznout všechnu smetanu, když tu se objevila informace, že koncepční dílo ve stylu fantasy, pojednávající o hledání ztraceného města jménem „Måsstaden“ vyjde u Century Media letos v listopadu.

Díky svému zpoždění tak bude možná VILDHJARTA širší veřejností vnímána jako kapela až z druhého djentového vrhu, ale po zevrubné analýze nahrávky si myslím, že ten dlouhý čas, strávený laděním „Måsstaden“, nebyl tak úplně zbytečný. Album je totiž hodně osobité, dokonce se nebojím říct, že jde o respektu hodný unikát.

Úvodní dva kousky z kolekce lze ještě považovat za solidně zvládnutý a pro dnešní dobu celkem typický matematicko-metalový masakr, jakmile však přijdou na řadu kusy „Benblåst“ a „Östpeppar“, je jasné, že VILDHJARTA je monstrum z úplně jiného vesmíru. Zapomeňte na neškodné pidlikání ANIMALS AS LEADERS nebo vzdušné kompozice UNEVEN STRUCTURE a představte si tvrdší, chaotičtější verzi MESHUGGAH z dob „I“ nebo „Catch 33“, na kterou je naroubovaná schizofrenie WAR FROM A HARLOTS MOUTH. Od věci není ani přirovnání k ION DISSONANCE, konkrétně jejich fošně „Minus The Herd“ a někde na pozadí lze vyčíst i experimentální tendence ve stylu NEUROSIS. Zkrátka a jednoduše, ukrutnost nejtěžšího kalibru.

Album je postavené především na kytarách, které ale nehrají riffy podle současných mathmetalových obyčejů. Dá se říct, že spíše vytvářejí disharmonické a značně psychotické obrazce. Některé kusy trvají minutu, jiné minut šest, dost jich je kupodivu čistě instrumentálních a žádný motiv se neopakuje dvakrát. Moc jasné nejsou ani začátky, ani konce skladeb, a nahrávka je tak vlastně jeden padesát minut dlouhý track, který je pouze v bookletu rozčleněn na samostatně pojmenované úseky.

Pomalu jedoucí, přísně mimorytmický riffový buldozer zbrzdí vždy pouze na chvíli akustické vybrnkávání, které kapela vkládá mezi hlavní kytarové party. Tyto „brnkačky“ však mají nastavenou neobvykle silnou ozvěnu a ve finále tak nahrávku dělají ještě o něco strašidelnější. Kapela má ve svých řadách dva zpěváky, ale ti stejně jako bicí poslušně slouží diktátu osmistrunných bestií a svým řevem často jen dokreslují atmosféru.

Proti EP „Omnislash“ je „Måsstaden“ razantnější, více disharmonické a až na nepatrný moment v „Traces“ neobsahuje čistý zpěv. Díky své jinakosti však působí zajímavě a vyzývá k detailnějšímu průzkumu. Toto album asi nebude pro běžného metalového konzumenta to pravé ořechové, ale autor těchto řádků si podivuhodnosti typu „Benblåst“, „Östpeppar“, „All These Feelings“ nebo „Nojja“ nadmíru užil a je tedy možné, že i ostatní příznivci technicko - experimentálních extrémů budou spokojeni.

V jednom z textů tohoto koncepčního díla zazní mimo jiné i slogan: „When No One Will Walk With Me, Then I Walk Alone“, jenž dle mého velmi výstižně vyjadřuje postoj a odhodlání kapely VILDHJARTA posunout hudbu za hranice všednosti. Zbývá jen dodat, že tentokrát se to opravdu povedlo.