Po nepovedeném návratu ke kořenům v podobě „III – Remember Who You Are“ KORN velice rychle pochopili, že tudy cesta nepovede a rozhodli se oživit svoji experimentálně-novátorskou misi, kterou utlumili po albu „Untitled“. Záhy vypuštěný singl „Get Up!“ vyvedený v odvážném „elektro/dubstep“ aranžmá naznačil, že chystané album bude proti dosavadní tvorbě někde docela jinde, ale vypadal velmi zajímavě a z chystaného alba „The Path Of Totality“ se tak rázem stalo napjatě očekávané dílo.

Po krachu příliš demokratického tvůrčího procesu z minula vzal Jonathan Davis osud kapely zpět do svých rukou a spoluhráče přesvědčil k vytvoření elektronicko-dubstepové mutace KORN. Ono se ani není čemu divit, Munkyho riffy na „Trojce“ nebyly moc konkurenceschopné a bylo tedy třeba hledat alternativní řešení. Výsledkem je vcelku zásadní omezení kytarových partů, na místo kterých nastoupily syntetické elektro/dubstep zvuky a beaty vyprodukované najatými DJ´s. Nahrávka tak chvílemi budí dojem, že se jedná o nějaký remix klasických KORN a nabízí se v této souvislosti otázka, nakolik je nové album tvorba samotné kapely a nakolik se jedná o dílo externích producentů, ale to bych neřešil. V recenzi hodnotím celkový dojem a ten není vůbec špatný. 

„The Path Of Totality“ je takřka nemožné vtěsnat do oblasti vykolíkované písmeny M-E-T-A-L, ale přesto se od starých známých KORN zase tolik neliší. Je o trochu měkčí, učesanější a použité nástroje vydávají tentokrát trochu jiné zvuky, ale skladby mají stále typicky „kornovskou“ stavbu, tempo, gradaci, obsahují dobře známý Davisův přednes i pro kapelu charakteristické refrény.

KORN měli na všech albech zpravidla výbornou úvodní skladbu a to platí i nyní. „Chaos Lives In Everything“ je pecka silná jako býk a kontroverzní album výborně rozběhne. Následující dvě „Kill Mercy Within“ a „My Wall“ ji zdatně sekundují a nahrávka tak zkraje vypadá opravdu převratně. Po úderném začátku však kapela počínaje čtvrtou „Narcissistic Cannibal“ trochu poleví a prostřední část alba je o něco slabší. Kusy „Sanctuary“, „Illuminaty“ se mi zdají utahané a bez nápadu, ale od osmičky „Let´s Go“ už to zase jede a závěr v čele s mega peckou „Get Up!“ je opět vydařený.

Album je úderné, přímočaré, ale taktéž se dá říct, že místy i trochu jednodušší a prvoplánové. Pravda je, že KORN nikdy nebyli příliš složití na poslech a v jejich případě šlo vždy spíše o drtivé fláky s přirozeným tahem na branku, než o náročné, vrstvené kompozice, zněli ovšem většinou přesvědčivě a intenzivně, což se o všech kusech na „The Path Of Totality“ říct nedá.  Na začátku posluchače zcela jistě překvapí nový zvuk a přibije k zemi bombastická produkce, ale je celkem dost dobře možné, že po čtvrté až páté skladbě bude mít fanoušek starých KORN těch bakelitových ťuků/bzuků pomalu dost. Hlavním aspektem je zde ale naštěstí zpěv a Jonathan Davis zpívá znovu bezchybně. Jeho melodické linky prakticky táhnou celou desku a ona „převratná“ a diskutovaná hudební složka je většinu času pouze jeho doprovodem. 

Z jedenáctky skladeb mi vychází čtyři jako výborné, čtyři lehce nadprůměrné a tři slabší, což je po minulém propadáku velmi pěkný výsledek, za který musím skupinu chtě nechtě pochválit. Je třeba zdůraznit, že kapelou prezentovaný střet tvrdého elektra a rockové hudby není nic nového a KORN toto spojení jen ve vhodnou dobu oživili. V kontextu dnešních trendů však přinášejí velmi odvážný a neotřelý materiál, který bezesporu zaujme Ukazuje se sice (historie se v této otázce opakuje), že kytary elektronikou prostě nahradit nelze, ale i tak se Američané dostali na úctyhodnou úroveň a mají zpět moji náklonnost i respekt. „The Path Of Totality“ je zkrátka po minulém nezdaru úspěšně složený reparát a KORN jsou znovu ve hře.