Když v roce 2008 ohlásila parta šílenců SIKTH svůj konec, musel nejeden fanoušek tvrdé alternativy zamáčknout slzičku. Podobných hudebních úkazů se v té době na scéně pohybovalo poskrovnu. Svým neotřelým pohledem na věc si právem vydobyli status výjimečnosti a dodnes, po skoro čtyřech letech zániku, se jim přiblížil jen málokdo. Vypadá to ale, že na jejich hrobečku začíná růst nový kvítek.

Teprve nedávno zrození ALIASES totiž mají se SIKTH jedno společné. Je to „Pin”, či chcete-li Graham Pinney, geniální kytarista s nezaměnitelným stylem hraní. A můžu říci, že kdo by očekával něco jako SIKTH II, nebude ani tak moc daleko od pravdy. Obě party toho mají hodně společného, od neposedné rytmiky, precizního ovládání svých nástrojů, neotřelých postupů, až po maximální nasazení. SIKTH byli ale přeci jen ještě o stupínek více „sick”.

Už prvních pár vteřin z úvodní „What's Left For Us?” jasně ukáže, co se bude dít. Zběsilé tempo a brutální rytmika, která se každou chvíli zlomí minimálně natřikrát. Motivy se točí jak na kolotoči, nemáte šanci si ani na chvilku vydechnout, točí se vám hlava a chce se vám blinkat. Bicí jedou nehoráznou palbu a „Pin” týrá struny jako smyslů zbavený. Než se stačíte jakž takž zorientovat, vlak už bude někde o pět stanic dál. Fakt, že druhou kytaru obsluhuje žena (a dává si to krutě), by vás už ani neměl nijak zvlášť překvapit. Tady je totiž všechno tak trochu šílené.

Krok s ostatními drží bez problémů i perfektní vokál, na který si ale pravděpodobně budete muset chvilku zvykat. Žádný growling a podobné prasárny, Jay Berast pracuje s hlasem podobně, jako třeba Greg Puciato (takový ten expresivní zpívaný řev). Když už je řeč o „Dilinžerech”, tak i zvukový kabátek je šitý podobnou vzdušnou nití. Je ale trochu škoda, že vyloženě čisté linky a i jiné vokální kreace tu na rozdíl od SIKTH chybí. U nich fungovaly skvěle a ještě více jim dodávaly na zvrácenosti, tak proč je neaplikovat i zde?

Dvojka „The Reality Of Beliefs” upaluje podobně, akorát vokál zabrousí až někam k blackovému ječáku. V „We Never Should Have Met” kytary popustí uzdu fantazii ještě o stupeň více a začíná se hodně pískat a pištět. Vyloženě optimistická je psycho vybrnkávačka „Refraction”. „All That Glitters Is Gold” také píská a láme o sto šest, ale trochu zpomalí a pozor, přichází i jemnější jazzová mezihra, kde je slyšet dokonce piáno. „While I Drown” už ale zase sype a válcuje. Kratičký oddech pro šedou kůru mozkovou „The Beginning Has No End” a to už nastupuje závěrečná „Sirens”, která vás opět semele jak hovězí. Zejména poslední dvě minuty jsou luxusní. Je zajímavé, že i přes veškerou komplikovanost dokáží ALIASES z toho chaosu vypíchnout poměrně chytlavé refrény. Alespoň kousek lidskosti v tom blázinci.

Snad jedinou námitkou, kterou bych si dovolil vznést je, že deska se na začátku splaší a nezastaví se ani za cílovou páskou. Chtělo by to občas trochu zpomalit a zasekat, zhoupnout se. Ano, z nuly na sto jedou ALIASES za vteřinu, ale co takhle trochu ukázat i brzdy. Ale to je jen můj subjektivní pocit a ostatním to třeba vadit nebude.

Takže, EP „Safer Than Reality” je splašené, ujeté, ulítlé a všechno možné na ten způsob. A hlavně zábavné. Pro fanoušky SIKTH naprostá povinnost a pro příznivce jiných extrémních hrátek a matematických rovnic vlastně taky. ALIASES mají na to důstojně pokračovat v dědictví. Jsem hodně nažhavený na nástupce. Snad to nebude jeden z těch spolků s jepičí životností. Dva hrobečky, to by nebyl hezký pohled.