Je pozitivní vědět, že se zkracují reakční časy domácí scény na zahraniční dění. Tytam jsou doby, kdy se do naší redakce valily nahrávky kapel, jež se s desetiletým zpožděním tváří jako moderní. Ač si o škatulce djent můžu stále myslet své, one man projekt Tomáše Raclavského přesně splňuje veškeré charakteristické rysy tohoto stále relativně nového metalového subžánru.

Nebývá však zas tak častým zvykem, aby se v tomto teritoriu rodily čistě instrumentální nahrávky. Prakticky pro každý žánr platí, že postavit svoji tvorbu bez podpory vokálů s sebou nese i značná úskalí, což pro djent platí možná dvojnásob. Problém je zdánlivě jednoduchý. Jak zatraktivnit to kolem v zásadě stereotypní rytmiky plné lámaných beatů. Jak našroubovat atraktivní motivy na zlověstně znějící podladěné kytary tak, aby to ve výsledku dávalo nahrávku, u které bude jen minimum šťouralů řešit její žánr, ale naopak většina uznale pokývne nad jednotlivými kompozičními i produkčními vychytávkami?

Talentovaný multiinstrumentalista ze severočeských Teplic si dokázal najít jednu z možných cestiček. I když se mu na první pohled dá vytknout několik nedotažeností anebo zatím nepříliš vysokou úroveň originality, výsledný tvar debutového alba jeho projektu MODERN DAY BABYLON je však více než slušný.

V hudbě samotné je cítit snaha svléknout pevnou žánrovou svěrací kazajku a jednotlivé ve své podstatě stylově úporné kompozice vyzdobit do méně formálního hávu. V praxi to znamená silný příklon k tomu, co zvykneme nazývat progresivním metalem. Kombinace obhroublého kytarového spodku, jež je ve své těžkotonážnosti pevně připoután k zemi, a vzletné melodiky, plné kytarových vyhrávek a klávesových ozdob funguje překvapivě dobře a jen s minimem míst, kde to celé spolu příliš nedrží pohromadě.

Kytarová hra je v podání Raclavského něčím, na čem se dá stavět naprosto neochvějně. Jednotlivé motivy nepostrádají nápad, do celkové koncepce té či oné skladby přesně zapadají a dobře tak vyplňují jejich prostor tam, kde by díky absenci vokálů vznikal hluchý prostor. Díky tomu se tak myslím celkem úspěšně katapultuje z kokpitu obsazeného sezónními lovci trendů. Samotné poznávací znaky djentu jsou zde použity sice jako výrazný identifikační prostředek, ovšem je chvályhodné, že „The Manipulation Theory“ se nehodlá omezovat pouze na poněkud méně bohatý výrazový rejstřík, jenž tento „kovový“ směr dokáže nabídnout.

Že však nemusí zůstat pouze u opuštěného prostoru u mikrofonu, dokazuje v závěru umístěná verze skladby „Shivers“, v níž si zahostoval zpěvák brněnské kapely CINZANA BIANCA Zdeněk Lipenský. Na možná nejlepší kompozici z celé nahrávky, jež už i v své „původní“ podobě nabízí výborně vyvážený koncentrát Raclavského muzikantského a kompozičního talentu se schopnosti pozorného studia svých vzorů, čehož výsledkem je vskutku strhující záležitost, jsou přidány ještě i vokální party a to tak, že to její celkovou náladu nijak nenaruší. Právě naopak.

Ve výsledku velmi příjemný a nenucený poslech zatím jen poodkrývající možný budoucí vývoj jednoho českého talentovaného hudebníka. Z „The Manipulation Theory“ je už teď cítit aspiraci jít vlastní cestou. Těšme se na to.