Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hayato Imanishi je takový šikmooký Mike Patton. Hudební úchylák, génius a šílenec v jednom těle. Chcete důkaz? Poslechněte si tento materiál. Math metal, djent, písničkářský relaxační popík, akustické paběrkování, ambient i screamo japonské školy. Tolik žánrů a přece drží pohromadě. Navíc nepůsobí jako násilný účelový slepenec, který by byl zajímavý jen sloučením diverzních hudebních složek. Hayato toto stádo různých stylů dokáže kormidlovat s grácií, která se jen tak neslyší. Navíc se tento nenápadně a skromně působící klučina s brýlemi dokázal obklopit zkušenými hudebníky (například Mikee Goodman ze SIKTH nebo Daniel Tompkins z TESSERACT), kteří mu pomáhají vymalovat obraz jeho pohnutého hudebního světa, jenž je dostatečně pestrý na to, aby vás oslnil svými sytými barvami a současně podáván v dostatečně inteligentní kompozici, takže vás z té rozmanité záplavy nebudou pálit smysly. Chaos, brutalita, technické metalové obžerství, ale i spousta citu a něhy. Jakoby se na jedné křižovatce srazili DILLINGER ESAPE PLAN a CONVERGE s RADIOHEAD, ENVY a ANIMALS AS LEADERS. Chápu, že toto nebude pro každého, ale ten, kdo dychtí po nekonvenčním hudebním zážitku, si toto dílo musí zamilovat.
9 / 10
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
