OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pominu-li FAITH NO MORE, mou nejoblíbenější deskou Mika Pattona je „Directors Cut“ od FANTÔMAS. Další mou láskou jsou extrémní technické death metaly a death-grindy. Na tomto EP je zcela netradičně obojího vrchovatě a pokud se množství skvělých nápadů z tohoto předkrmu podaří přenést podobným způsobem do albové stopáže, bude to taková pecka mezi oči, že se z toho budu ještě dlouho vzpamatovávat.
Toto EP je velmi šílené varietní akrobatické číslo na poli extrémní kytarové hudby. Atmosferické ulítlé náladičky se saxofonem a pattonovskými vokálními kreacemi vás ukolébají ke spánku v sanatoriu pro duševně choré a následně vás začne krájet ostrý nabroušený stroj, který by klidně mohl mít na svém chladiči značku PSYOPUS.
Výtečně využitý sampler, zefektované melodické vokály, ze kterých sice jasná inspirace výše zmíněným pánem kouká všemi směry, ale ...proč ne? Zvláště, pokud se nezůstává jen u kopírování, ale vše se posouvá mnohem dál tím, že je všechno velmi poctivě prošito extrémním a současným technickým metalem. Myslím, že Mike Patton by se zaradoval, kdyby to slyšel. Velká škoda, že tento materiál nemá ani čtvrt hodiny.
8,5 / 10
Zajímavé dílko. Takové extrémy se u této hudby zase tak často nevidí. Přehršel nápadů je zřemý a zakomponování všech zvuků a pazvuků je skvělý. Zvláštní atmosféra s vesmírným nádechem. Jen mi přijde, že by se občas mohli rozjet na trošičku delší čas. A trochu pokulhává zvuk. Doufám v celé album ať můžu nějaký půl/bod přidat.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.