Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jelikož se blíží konec roku a přes Svátky je na metalovém bojišti zpravidla klid, hodí se provést inventuru a nadhodit nějaký ten zajímavý titul, na který se během uplynulých sezón zapomnělo. Jedna z takových zapadlých věcí, jež by si dle mého zasloužila větší pozornost, je i fošna „Degenerate“ od nadějných britských drtičů TRIGGER THE BLOODSHED, takže se tímto pokusím pozdě ale přeci tento rest napravit.
Kapela pohybující se v drsných končinách brutal death / grind core na sebe upozornila již v minulosti, avšak teprve na svém posledním díle dokázala rozehrát v úzkých mantinelech žánru něco víc, než jen jednotvárnou rubanici. Spolu s novým bubeníkem zřejmě přišel do kapely i čerstvý impuls a „Degenerate“ je proti předchozí, vcelku monotónní, a spíše typicky deathmetalové „The Great Depression“ o dost variabilnější. Stále dominuje brutalita, ultra rychlé sypačky a rozzuřeného medvěda připomínající vokál, nově ovšem kapela svůj základní deathgrind šikovně prokládá ne tolik rychlými a rytmicky zajímavějšími motivy, které, aniž by snižovaly celkový odpich, hudbu výrazně oživují.
Během skladeb se aktuálně více mění tempo, vystřídá se poměrně dost riffů, sem tam zapiští i nějaké to sólo a celkově je z tvorby Angličanů cítit snaha posunout se více technickým směrem. TRIGGER THE BLOODSHED jsou nyní na půli cesty mezi zuřivým a technickým death metalem, což je dle mého dokonce ta nejlepší fáze vývoje. Jejich nemilosrdný, ale zároveň přesný a precizně zahraný masakr navíc místy přesahuje do dalších souvisejících subžánrů, takže mohou zaujmout nejen ortodox smrťáky, ale i jiné extrémní muzice holdující publikum.
Ze všech skladeb těžko vybrat tu nejlepší, neboť „Degenerate“ je plošný, kobercový nálet. Pokud bych ovšem přeci jen musel, tak určitě kladiva jménem „Dethrone“,„De-Breed“ nebo „The Soulful Dead“, která vládnou takovou silou, že s přehledem zatlučou do země i takové borce, jakými jsou třeba BENEATH THE MASSACRE nebo DYING FETUS. Á propos tyto dvě zavedené firmy lze použít i jako vhodný příměr k tomu, co vlastně TRIGGER THE BLOODSHED provozují. Starším ročníkům, kterým uvedená jména nic neříkají, pak mohu Angličany popsat jako tvrdší, ostřejší, techničtější verzi deathmetalových praotců CANNIBAL CORPSE.
Album je našlapané, intenzivní, drtivé. Po čtvrté, páté skladbě si možná budete říkat, že by kluci měli trochu zvolnit, ale kdepak. Kapela to drtí po celou dobu do plných. Pouze půlhodinku dlouhá stopáž je ale únosná délka, takže problém s přesycením nehrozí. Plusem je i kvalitní, hutný, ale zároveň i čitelný zvuk, který v daném stylu taktéž nebývá pravidlem. „Degenerate“ je zkrátka brutální, ale ne primitivní a prostě a jednoduše baví. Pokud TRIGGER THE BLOODSHED vydrží nastoupený směr, tak z nich podle mě za krátko bude další respektovaná a kultovní ukrutnost, se kterou se budou poměřovat mladé, začínající kapely. Moc jim k tomu již neschází.
TRIGGER THE BLOODSHED vystihli správný poměr mezi technikou a zuřivostí. „Degenerate“ je nahrávka vražedná, nemilosrdná, ale zároveň i precizně zahraná a nenudící.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.