Bez debat špička mezi nejmladší generací rockových kapel. Nechybí jí nic. Hitové melodie, tah na branku, hloubka, vynikající a snadno zapamatovatelný zpěvák s výborným hlasem i opravdu silné skladby. Svěží banda, která může už zanedlouho šlapat na paty zavedeným jménům jako A PERFECT CIRCLE, PEARL JAM nebo FOO FIGHTERS, ke kterým žánrově není vzdálená.

A přitom v této poloze zdaleka nemuseli EXIT TEN být. Začínali s melodickým post-hardcorem, který byl zaměnitelný se zástupem podobných kapel. S přibývajícími melodickými prvky však sama kapela začala zjišťovat, kde je její silná stránka.

Na minulém albu jste mohli ještě objevit metalcorové sekačky a řvaní, aktuální „Give Me Infinity“ je už od těchto fragmentů očištěno zcela. EXIT TEN tímto předkládají důkaz toho, že lze vyměknout a zmelodičtět hrdě, se vztyčenou hlavou i elegancí současně. Záleží na tom, jak to uděláte. Jsem přesvědčen, že ne každá skupina by tento přerod ustála stejným způsobem.

Ačkoliv se i toto album nahrávalo v Outhouse Studios (ENTER SHIKARI, FUNERAL FOR A FRIEND), jeho zvuk je rockový, nehraje si za každou cenu na trendovku a to je dobře. Těmto mladým Britům jejich rocková poloha padne jak ulitá.

Největší předností kapely je jednoznačně frontman Ryan Redman. Androgenní fracek s divokou bujnou kadeřavou hřívou, který má zlato v hrdle a umí se navíc velmi dobře prodat. Ačkoliv v jeho projevu lze vystopovat přehnané známky manýrismu, podobného jaký má třeba Brian Molko, jeho chování nezavání prvoplánem a nějakým zvláštním způsobem mu tu jeho image věříte. Zbytek zařídí charisma, které z tohoto rebelského cápka září. V ledačems mi připomíná mladého Jima Morrisona. Tím hlavním je samozřejmě schopnost poskládat si dominantní pěveckou linku tak, jak to dělají velké rockové osobnosti. To, že Maynard James Keenan je jedním z Redmanových vzorů, zastřít v jeho projevu nelze.

Nová deska nepostrádá nic, co má dobrá dospělé rockové album má mít. Svižné melodické hitovky, akustické plouživé ukolébavky, jejichž záda se opírají o smyčcové nástroje a vokál i velmi citlivě a atmosféricky působící pasáže. Základem je ale stará dobrá rocková skladba, která je i přes nízký věk protagonistů vybroušená k dokonalosti a aranžována s obrovskou dávkou talentu. Vzhledem k tomuto materiálu si mohu dovolit i následující velkohubé konstatování: „Za minulý rok vyšly dvě opravdu dobré rockové desky. Tu první natočili FOO FIGHTERS a tu druhou EXIT TEN.“