Někdejší avantgardní stálice severské metalové scény ARCTURUS se probírají z dlouholeté hibernace. A než se ono probuzení završí novou náhravkou, můžeme si zkrátit čekání s dlouho očekáváným debutem těchto Francouzů, který z odkazu švihlých Norů vychází.

Ale nejen čerpáním inspirace z ARCTURUS jsou živi nadějní talenti současného post/avant/whatever. (Škatulky? Kategorizace? Ale no tak.) Ačkoliv jsou přítomny všemožné květnaté vyhrávky kytar, na jaké si též ACTURUS hlavně v pozdějších fázích tvorby potrpěli, nikdy nepřesáhnou mez samoúčelnosti a únosného a jsou navíc ředěny disharmonickými úlety, které dávají vzpomenout na kultovní VED BUENS ENDE. Jejich vyznění též není vůbec špatné, nachází se někde mezi tříštivým bzučákem a nabasovaným plyšem. Povšechný výraz pak dotvářejí klávesy, které snad mají znít zasněně, vytvářet jakýsi „astrální” dojem. A šikulové ze SMOLHALLY to vše tak pěkně míchají, sem tam se opřou víc do blackové polohy, čas od času si skřehotání v jejich podivuhodných vizích proloží čistým, epicky znějícím vokálem (byť nejde o žádného druhého Garma). Takže se vše odehrává v nejlepším pořádku, žadný problém? Ba ne, problém tu je, a nemalý.

Celkový výraz skupiny totiž působí bohužel až příliš bezpečně, v porovnání třeba s JUMALHÄMÄROU. Nasnadě je sice námitka, že hudba obou skupin jako taková se do přímého srovnávání uvést nedá. Mně jde ale o myšlenku, která za touto „avantgardou v rámci metalu” stojí a která nepochybně doprovázela taktéž právě rané ARCTURUS. A sice že jde o boření vžitých konvencí, ne o standardní hoblující metlík překrytý na sílu exotickými a netradičními prvky, které zajisté ukojí touhy nejednoho „jakože-fajnšmekra”.

Dlužno dodat, že rozebíraná nahrávka není tímto zářným příkladem snaživě neotřelé lopotnosti, do toho jí chybí zhruba tolik, co do skutečně objevného materiálu. Ale pevně doufám, že seskupení neustane v průzkumu svých možností, které v budoucnu plně rozvine. A již nyní se těším na nadcházející tvorbu, dravější a na kytary více zaměřenou.