Zdá se, že holandští ASPHYX jsou definitivně v sedle, a tak po minulé nahrávce „Death…The Brutal Way“, která představovala vysoce hnilobný kus poctivé smrtonosné flákoty a prakticky návrat ve velkém stylu, rovněž i novinka „Deathhammer“ platí za povedenou porci death metalu staré školy, která bez větších příkras definuje základní proporce žánru.

Podmáčená travnatá krajina země tulipánů zřejmě skrývá více záludných močálů, než se mohlo na první pohled zdát. Nová deska ASPHYX má tak atmosféru útrpné pěší túry Froda Pytlíka a Sama Křepelky k úpatí hraničních skalisek Mordoru skrze nekonečné mokřavy. Tulipány opravdu nehledejte, spíše dejte pozor na plazy.

Pokud se vám vždy pozdával hrdelní projev legendárního křiklouna Martina Van Drunena, zvláště pak u minulé nahrávky, nebudete ani letos zklamáni. Stejně tak to platí o všech ostatních položkách, včetně řezavého zvuku kytary Paula Baayense . Ten voře brázdu do krvavého mokvajícího masívu vskutku soustředěně a hlavu ani na okamžik nezvedá. Znovu se dostane jak na rychlejší vypalovačky mající podobu bezskrupulózních vánic –  třeba hned úvodní duo „Into The Timewaste“ a „Deathhammer“ (skladby jako dělané pro živá vystoupení), nebo naopak na ponurá, téměř doomově zabarvená čísla typu „Minefield“ a „Der Landser“, která se pod nízko položenou soumračnou oblohou rozpínají do sedmiminutových délek a vyvalují se v tíživé atmosféře zmaru a utrpení a to až na hranici krajnosti.

Abych řekl pravdu, ASPHYX jsem na počátku jejich dráhy příliš neposlouchal. Vždy pro mě představovali béčkovou deathmetalovou kapelu, ale počínaje minulou návratovou fošnou mne začali přesvědčovat o svých kvalitách, takže momentálně u mne (při srovnání třeba s obtížněji se vyjadřujícími krajany z PESTILENCE) jednoznačně vítězí. ASPHYX, to je death metal velmi vysoké kvality, který ctí své staré pořádky charakterizující jej od nepaměti. A za to je třeba si jich považovat.