Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Max Cavalera bolo ešte donedávna meno zaručujúce kvalitu. Najvplyvnejšia postava juhoamerického metalu si už pridlho pod rôznymi hlavičkami vyberá „oddychový čas“ a vlastné skladateľské tápanie sa snaží zakryť návratmi ku koreňom a prikláňaním sa ku nekompromisnejšiemu a tvrdšiemu vyzneniu. Možno preto znejú posledná nahrávka CAVALERA CONSPIRACY a donedávna posledný album SOULFLY až na niekoľko málo výnimiek úplne neškodne.
Chýbajúci temperament
Keď už to nejde velebením obhrublého death/thrash metalu z konca 80-tych rokov, skúsil to Max výmenami v zostave. Basgitarista Bobby Burns to po nahratí „Omen“ vzdal sám (do kapely neskôr prišiel Tony Campos zo STATIC-X) a bubeníka Joea Nuneza nahradil mladý Američan David Kinkade (BORKNAGAR). Zemetrasenie v zostave teda ustál len gitarista Marc Rizzo.
Pri počúvaní aktuálnej novinky „Enslaved“ však vyvstáva otázka, či Max Cavalera vymieňal tých správnych hudobníkov.
To, čo na albume najviac chýba, je južanská živelnosť. Tá bola naznačená na „Chaos A.D.“ od SEPULTURY a disponujú ňou všetky albumy SOULFLY až po „Conquer“ z roku 2008. Rovnako, ako keby LÚČNICA teraz z ničoho nič začala tancovať americký hip-hop a úplne zabudla na to, odkiaľ pochádza, je čudné, prečo sa Max Cavalera vzdáva elementov brazílskej a inej ľudovej hudby a hrá sa na „obyčajného“ metalistu, ktorého možno nájsť kdekoľvek na svete.
Aspoň spomienku na world music prináša na aktuálnej nahrávke „Plata O Plomo“, ktorá znie ako IRON MAIDEN v deathmetalovom portugalskom remixe s flamenco gitarami. Ďalšími podarenými zásekmi sú singlovka „World Scum“ s priam blackmetalovým intermezzom, vypaľovačka „Gladiator“ a hlavne fantastická, GOJIROU ovplyvnená „Treachery“, ktorej refrén je síce presne taký, ako sa očakáva („this is + jednoslovný názov skladby“), ale je jednoducho chytľavý.
Byť sám sebou
Najväčší problém „Enslaved“ je okrem faktu, že je pridlhý, to, že sa až priveľmi snaží znieť ako súčasné metalové kapely. Potrebuje Max Cavalera, aby jeho album znel pri hopsavých vyšívačkách bližšie pri kobylke ako LAMB OF GOD, pri zborovo revaných refrénoch ako DEVILDRIVER a pri nekompromisných rezaniciach ako SLAYER?
„Enslaved“ tak končí ako hráč oka, ktorý už má na ruke karty v hodnote 19 bodov, no aj tak si ťahá ďalej. Našťastie, výsledok je možno pre niekoho prekvapivo počúvateľný.
1. Resístance
2. World Scum
3. Intervention
4. Gladiator
5. Legions
6. American Steel
7. Redemption of Man by God
8. Treachery
9. Plata O Plomo
10. Chains
11. Revengeance
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.
I přes původní vize, že nová deska Nicka Cavea ponese optimistickou auru, propadá se "Wild God" do pochmurných nálad a svou tísnivou atmosférou umí sevřít posluchače do kleští. Přesto je "Wild God" o kus písničkovější než minulé desky, což je za mě dobře.