Letošní, již sedmý ročník festival Brutal Assaultu opět provázely problémy s místem jeho konání. Původně se mělo toto setkání příznivců metalové muziky uskutečnit v prostředí útulného amfiteátru v Náměšti na Hané poblíž hanácké metropole Olomouce. Nemá cenu házet do placu další úvahy nad příčinou “náhlého selhání“ úředníků z městského úřadu v Náměšti, kterým se na stejný termín podařilo domluvit do místního amfiteátru včetně Assaultu i hanácké lidové slavnosti. Obrázek si musí každý rozumně uvažující člověk udělat sám. Shindymu tak nastává na poslední chvíli stres se shánění provizorních a hlavně důstojných prostor pro na české poměry tak veliký festival, jakým se Brutal Assault za dobu své existence bezesporu stal. Naštěstí se našlo nedaleko Náměště- ve Hvozdu u Konice, poměrně slušné místo pro organizace festivalu. Podrobnosti o místě a dalších záležitostech týkajících se organizačního zajištění Assault-u se dozvíte ze Shnoffova článku, proto vás nebude déle nudit a vrhnu se rovnou na popis toho nejdůležitějšího – muziky!

Krátce po patnácté hodině vstupují před nedočkavý dav art metalisté ze západočeského stříbra – COWARD. Zvuk byl vzhledem k tomu, že se jednalo o první vystoupení celého fesťáku, velmi dobrý a čitelný. Cowardi promíchali starší skladby s těmi novějšími a bylo patrné, že nový materiál západočeských je více přímočarejší a údernější, než tomu bylo v minulosti. To finští DEEPRED (na fotografii) jsou z úplně jiného soudku. Jejich death metalová smršť ne nepodobná americké mrtvole SUFFOCATION vyznívala velice působivě a ačkoliv se jedná o kopírku, fandové školy brutálního US deathu by měli začít brát tuto bandu v potaz! TISÍC LET OD RÁJE nám unikají, ale vlakinovce, nebo-li INGROWING si ujít nenecháváme a opět, stejně jako na Obscene Extreme, panuje i na Hané s jejich vystoupením naprostá spokojenost.

Mezitím začíná “žít“ i “B“ pódium a nám tak startuje jedna z mnoha cest na trase pódium “A“ – pódium “B“, což vzhledem k minimální vzdálenosti mezi oběma scénami není zase taková námaha. První shlédnutou kapelou na “béčku“ jsou domácí death metaloví DISGUSTING, kteří, jak sami přiznali, hráli asi po půl roce.

Na “áčku“ však nastupují šumperští DYING PASSION, mající na svém kontě již dvě desky, z nichž ta zatím poslední - “Voyage“ sklízí prozatím samí ovace. Živě jsou DYING PASSION opravdu vynikající, ba přímo strhující. Hlavní podíl na tom má zpěvačka Zuzana Lípová, která krom svého hlasu dokáže okořenit vystoupení i nespornou dávkou šarmu. Jednotlivé skladby tak v živém provedení dostávají nový náboj v podobě energie a radosti ze hraní, která z této kapely přímo číší. Podmanivým, doomově zabarveným melodiím, se dostává ještě kouzelného zpestření v podobě Veroničiny flétny. Hlavně pomalejší skladby jsou oproti desce snad ještě procítěnější a působivější. Půlhodinka ve společnosti DYING PASSION ubíhá jako voda a stejné názoru jsou i lidé žádající přídavek. Čas je však neúprosný a pořadatelé si nemohou dovolit další nárůst časového skluzu.

Festivaly mám krom mnoha jiných věcí rád i proto, že na nich pravidelně objevuji do té doby pro mě neznámé a hlavně kvalitní kapely. Jednou z nich se po Assaultu stávají i BETHRAYER. Tato banda pocházející z moravského Kojetína se stala dalším příjemným pátečním překvapením. Představte si mixturu kornovských riffů s tvrdostí a úderností starších MACHINE HEAD a máte alespoň částečnou představu o tvorbě tohoto spolku. Bylo by však nanejvýš zavádějící házet BETHRAYER mezi bezhlavé kopírky výše uvedených veličin svých žánrů. Kojetínští si od těchto kapel pouze “půjčili“ některé již osvědčené ingredience a ty dochutili vlastními přísadami, které obsahují převážně delší a propracované skladby. Během těchto skladeb kapela dokáže vystřídat i vícero nálad a motivů, což obzvláště při živých vystoupeních působí nanejvýš přitažlivě a v dobrém slova smyslu i chytlavě. Ať mám vůči škatulce nu-metal jakékoliv výhrady, musím uznat, že takhle nějak si právě kvalitní nu-metal já osobně představuji. Závěrem zazní dokonce k téměř nerozeznání zaranžovaný cover amerických deathers INCANTATION. Vzápětí se dozvídám, že kluci hodlají v blízké budoucnosti přijít s novým studiovým materiálem, takže buďme ve střehu!

Maďaři SEAR BLISS už jsou relativně zavedeným black metalovým tělesem, takže byli mnohými očekáváni s mírnou netrpělivostí. Nemůžu se však zbavit dojmu, že jediným (a o to výraznějším) prvkem, který SEAR BLISS odděluje od žánrového průměru, je využití pozounu, což je z hlediska black metalu a vlastně metalu vůbec velice exotické nářadí. Nebýt tohoto nástroje, vyzněli by Maďaři naživo velice tuctově. Jejich studiové výkony bych si dovolil hodnotit poněkud výše.

Pražští neustále se lepšící deatheři INTERVALLE BIZZARE pojali začátek svého setu poněkud netradičně. Zainteresovaným určitě neuniklo, že zrovna vokalista interválů – Střap (na fotografii) se stal “oficiálním maskotem“ sedmého ročníku Assaultu, když se oděn coby James Bond díval na návštěvníky z tištěného programu festivalu, který dostal každý ke své vstupence. Tímto malým odbočením se dostávám k náplni “vstupní vložky“ interválů, kterou obstaralo intro v podobě skladby popové hvězdy Tiny Turner “Golden Eye“ ze stejnojmenné bondovky. Na konci skladby přichází Střap za doprovodu sličné děvy ve slušivém obleku, načež ten ovšem brzy ze sebe strhává a po zbytek vystoupení zůstává pouze v tesilkách. Vyznavači americké školy technického a brutálního death metalu mají žně! INTERVALLE BIZZARE se shlédli v zámořském stylu smrtícího kovu a dá se říct, že jim to jde náramně k duhu. Hlavně na jejich posledním materiále, kterým je split CD s americkými MALIGNANCY dokazují, že se vybrali tím správným směrem. Při skladbách naplněných až k prasknutí těžkotonážními a sekanými riffy jsem si nejednou uznale pokývnul. Výhodou je, že Střap je správný šoumen a určitá forma stydlivosti ve vztahu k publiku, kterou trpí mnohé naše kapely, je mu úplně cizí. A tak ani není divu, že si při závěrečné skladbě, kterou byl cover od nesmrtelných TERRORIZER, vybral i mezi běsnící část davu, aby se málem nechal zabít. Snad příští rok by měl těmto sympaťákům vyjít dlouhohrající debut, takže mi nezbývá, než popřát hodně zdaru!!!

V pátek jsme hlavně díky kvalitám kapel z “áčka“ poněkud zanedbávali “B“ pódium, ale i tady se děly zajímavé věci! Tak například Slováci ORKRIST, který mě dokonale navnadili svým debutem “Reginae Mysterium“, dokázali středověkou atmosféru a kouzlo své muziky přenést i mezi posluchače. Skutečně vskutku příjemnou a veskrze dokonale atmosférickou hudbu byla radost poslouchat. Cromův ječák se hezky doplňuje s Lýdiím čistým zpěvem, přičemž vokalistka dokáže ještě obsloužit flétnu, ze které se line jedna nádherná melodie za druhou. ORKRIST do karet zahrál i pozdější čas jejich vystoupení, kdy se nad areálem už pomalu rozléhala noční tma dokonale dokreslující pocity z jejich hudby.

Heavy metal v jakémkoliv klonu nepatří zrovna mezi mnou vyhledávanou muziku a defacto to samé mohu říct i o tvorbě Belgičanů ANCIENT RITES. Tuto kapelu jsem znal pouze podle názvu a ačkoliv mě jejich vystoupení nikterak nepřinutilo se o ně více zajímat, hovořit o něm jako o špatném bych si určitě netroufal. Soudě dle reakcí publika, své příznivce má tato banda i u nás a ti rozhodně nebyli zklamáni. Měl jsem však pocit, že ANCIENT RITES hráli poněkud déle, než byl jejich vyhrazený čas.

Koně z červenočerné stáje Toma Preka (REDBLACK) - DARK GAMBALLE majíce na kontě aktuální výtečnou desku “Merizo Nanen“ se dají už zařadit do kategorie zkušených harcovníků, což na Hané beze zbytku potvrdili. Působivá pódiová show, charismatický zpěvák a v neposlední řadě kvalitní muzika, udělaly z jejich vystoupení vynikající zážitek. Trošku zamrzel pouze fakt, že díky nedostatku času nezaznělo více skladeb z nové desky. Museli jsme se spokojit s alespoň lidmi vyžádanou “Tatadada Tada Datada“. Potěšil mě i fakt, že na DARK GAMBALLE i přes jejich odklon od metalové muziky dokázalo pozitivně reagovat velké množství lidí.

Na “béčku“ stíhám ještě rouhačský death metal v podání kdyňských MARTYRIUM CHRISTI a závěr vystoupení třineckých REACTION EXTASY TRANCE (nebo-li R.E.T.), po kterém jsem zůstal ještě několik minut stát namístě v úžasu a překvapení. Stejně jako v případě ORKRIST, i třineckým nepochybně pomohlo kouzlo noční tmy dodávající jejich atmosférické melancholii ještě větší naléhavost a přesvědčivost. Ten, kdo slyšel poslední, téměř desetiminutovou kompozici s jednoduchou a geniální klávesovou melodii, mi musí dát zapravdu. Pardubičtí vampíři IMMORTAL TEARS patřili rovněž do zástupu těch, kterým jsem hodlal věnovat zvýšenou pozornost. Leč ten večer jim nebylo souzeno vystoupit. Už při první zvukové zkoušce vypadl na “béčku“ elektrický proud. Ten se sice asi po dvaceti minutách podařilo opět zapojit, ale krátce po doznění intra elektrika opět vypadává a tentokráte už nadobro. Takže z vystoupení IMMORTAL TEARS nezbylo nic. Později se technické problémy daří vyřešit, takže alespoň čekatelé na TORTHARY nepřicházejí zkrátka.

HOLLENTHON (na fotografii) doprovázely z dosavadních vystoupení (např. Wacken) velmi pozitivní reference a pro mnohé byli suverénně nejočekávanější kapelou víkendu. Protože hudba Schirencovy kohorty je vzhledem k bohatému použití všelijakých samplů poněkud náročnější na nastavení jednotlivých nástrojů, museli jsme si na samotný začátek produkce chvilku počkat. Bohužel zvučení, nastavování mašinek a bicí soupravy ubralo HOLLENTHON několik drahocenných minut z jim vymezeného času. Konečně se kvarteto za úvodního pochodu bicích ze skladby Fire Upon The Blade odebralo na svá místa a po pár vteřinách marše se z aparatury vyvalila neuvěřitelně intenzívní zvuková apokalypsa tvořená monstrózními orchestrálními samply drásanými jedovatými kytarovými riffy. Zvukaři se během několika sekund podařilo zpacifikovat trošku přebuzenou basu, což bylo jediným naprosto zanedbatelným mínusem na tomto nádherném zážitku. Následovaly Woe To The Defeated a Homage, po níž musel vzít Martin Schirenc na vědomí jednoznačné a nekompromisní Shindyho gesto – ještě jednu a dost! Přece jen program měl v pátek značný časový skluz a TIAMAT nejsou zvyklí čekat. Skvělý set byl zakončen otvírákem z aktuálního alba Y Draig Goch. Znovu opakuji, že po vyslechnutí živého koncertu HOLLENTHON, mám zodpovězenu otázku, kdo že je králem symfonického metalu. Už studiová podoba jejich hudby je úžasná, avšak její živé provedení přednesené za hluboké hvězdné noci, kdy se tato nepopsatelně mohutná zároveň však perfektně čitelná zvuková masa láme o zbytky mocného skalního masívu je jednoduše fascinující. Aby však nedošlo k nějakému omylu! Pro nedotčené touto kapelou musím zdůraznit, že HOLLENTHON zdaleka nejsou jen naprogramované samply, ale především drtivá práce obou kytar a hromový řev Martina Schirence (tím spíše live ). Kvality zpěváka a kytaristy v jedné osobě Martina Schirence jsou prověřeny více než dekádou, po kterou rozdává potěšení všem příznivcům extrémní hudby. Zahanbit se nenechal ani druhý sekerník Werner, jemuž Martin přepustil několik krkolomných sól a vyhrávek. Kvarteto doplnili ještě osvědčený basák Marius (PUNGENT STENCH a BELPHEGOR) a bicman Mike Groeger. Jen Elenu Schirenc nechali doma:- ) Jak sám Martin podotkl, HOLLENTHON nejsou kvůli nutnosti složitého nastavování aparátu festivalovou kapelou (nejvíce času spotřebovalo přenastavení bicích – kdyby byly na pódiu dvě baterie, které by byly střídavě používány, zamezilo by se mnoha nepříjemným prostojům ), ovšem na druhou stranu si myslím, že jejich zvuk musí být zdmi haly či klubu oproti vystoupení pod otevřeným nebem dost spoután. Doufejme, že tento aspekt budeme moci brzy posoudit, neboť Martin nám slibuje, že se do České republiky zase brzy vrátí. Těšíme se!

Jelikož časový skluz narůstal do pro pořadatele dosti nepříjemných rozměrů, došlo k přehození setů mezi UNDERTAKERS a TIAMAT. Takže krátce po jedné hodině noční začíná vystoupení jedné z nejkontroverznějších kapel současnosti. Řeč je o švédských TIAMAT s holohlavým démonem Johanem Endlundem v čele. Pro mnohé se stal vrcholem tvorby těchto náladotvůrců v mnoha ohledech přelomový počin “Wildhoney“ z roku 1994. Já osobně si neméně cením i jeho předchůdce “Clouds“ (1992). Doba však už od první poloviny devadesátých let notně pokročila a to samé se dá říct i o tvorbě TIAMAT. Otázkou však zůstáva, zda-li se jedná o pokročení tím správným směrem. Z původně death metalového, posléze “astrálně-metalového“, tělesa se stala v současnosti poměrně nekomplikovaná soft-rocková záležitost. Je zcela pochopitelné, že hlavní prostor ve vystoupení TIAMAT dostávají skladby představující novou, jemnější tvář kapely. Ale dostává se i na nostalgiky (včetně mě) a tak jsou ke slyšení i perly z “Wildhoney“. Akorát mi trošku uniká, proč nejdříve zaznívá “The Ar“ a až po ní “Whatever That Hurts“, když na desce jsou tyto skladby v opačném pořadí a vzájemně se prolínají jedna v druhou, což tvoří jeden geniální celek. Celé kouzlo této dvoukompozice tak vyznívá do ztracena a já se nemohu zbavit pocitu, že se TIAMAT ke své starší tvorbě vrací jen proto, aby uspokojili “starou fanouškovskou gardu“, kterou se jim ještě stále nepodařilo úplně ztratit. Z mých slov musíte mít pocit, že mě TIAMAT zklamali, což však není pravda. Oni totiž předveli přesně to, co jsem očekával

… V hlavě zůstávají pouze vzpomínky na minulost. Dnešní realita je již značně vyčpělá a vedoucí do slepé uličky. Přesto si však Johana velice vážím za jeho přínos do rozvoje metalové muziky.

Nevědíce, že jsou ještě na řadě italští hrobnící UNDERTAKERS, odebíráme se do stanu s vědomím, že zasloužení vítězové pátečního večera jsou HOLLENTHON. Alespoň v něčem jsou ti rakušáci dobří … Ale propásnutí UNDERTAKERS mě mrzí, prý byli dobří. Co se dá dělat. Dobrou noc!

dalas + shnoff