OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Prvního dubna 2012 bylo zataženo, také sněhová vánice, oslňovalo mě i jarní slunce a do toho padaly kroupy. Tento povětrnostní manýr ale nebyl ničím v porovnání s tím, co jsem zažil večer v Modré Vopici, kde vystoupila pro mne hvězdná dvojka kapel. Vedle freejazzových brusičů z PSYCHOFAGIST k nám po dvou letech zavítala i (a proč to neříct na plnou hubu) nejlepší koncertní kapela ze země javorového listu - FUCK THE FACTS. Byl to večer splněných přání.
Celý program otevírají PERFECITIZEN. Bandička, která vznikla z popela padlých ALIENATION MENTAL čítá zatím pouze tři členy z poslední sestavy pražských smrťáků. Při vydatné porci jednokytarového grindu na sebe nejvíce pozornosti vázal bubeník Jarda Haž, jehož hra byla na celém setu tím nejzajímavějším. Bohužel kytara příliš netlačila, samplovaná baskytara není téměř slyšet a tak jediné co lze nějak výrazněji vnímat uchem, jsou právě vynikající bicí a kanální vokál Oldy, jehož silný přízvuk i typicky vřelé přímé vystupování prozrazují Olomoucký kraj. Příště by k mé spokojenosti byla záhodná živá basa a jsem přesvědčen, že druhá kytara by své místo také našla.
Francouzské hole kytaristy Bodreyho už z kraje večera naznačovaly, že DIPHTERIA zřejmě dnes nezasype Vopici tak živočišným setem, jehož jsem byl svědkem na koncertě FUCK THE FACTS před dvěma lety na stejném místě. Do plachet naštěstí kapele hrál mnohem lepší zvuk než u PERFECITIZEN a živelně přebíhající řvoun Červ, který set alespoň trochu tlačil k dynamičtější podívané. Jejich pojetí metalcore má daleko k trendovým ofukům. Vše stojí pevně na základech, které v jejich případě betonovaly sebranky typu CATARACT. Řemeslně dobře odvedený set, kterému by pomohlo více výraznějších a osobitějších hudebních nápadů, ukončoval okénko domácích supportů a mohl tak začít hlavní chod.
PSYCHOFAGIST v mnohém mají opačný problém než DIPHTERIA. Jejich zbytnělá osobitost rozhodně není pro každého. Freejazzová italská pila stojí na tom nejšpinavějším grindcoru, neštítí se zaplavit lidi neprostupnou ambientní mlhou, technickou ekvilibristikou a syrným noisem současně. Postava zdivočelého basového kazatele Marcella se na pódiu pohybovala jakoby v epileptickém záchvatu a člověk velmi často měl pocit, že místo práskání do strun začne používat baskytaru na přítomné jako kyj. Ono by se ve výsledku nic moc nezměnilo, neboť při setu Italů jsem měl neustále pocit, že mě někdo mlátí dubovou palicí do hlavy.
Mohu s klidem říci, že PSYCHOFAGIST v malém klubu jsou jedním z nejšílenějších hudebních zážitků, jaký vám současná extrémní scéna může nabídnout. Neustálé změny a naprosto perverzní stylové spletence vám svévolně povolí čelist a nezbude nic jiného než zírat kolem sebe a zjišťovat co se to vlastně děje. Přistálo tu snad UFO? Pro mne vynikající očista mozku.
Ačkoliv jsou FUCK THE FACTS opravdu hodně jedinečným seskupením, oproti Italům působili přeci jen tradičněji a konvenčněji. Set poskládaný hlavně z nového materiálu s přehledem kormidlovala zpěvačka Melanie Mongeon, po jejíž pravici se tyčil o půl metru vyšší baskytarista Marc. Tyto Kanaďané mě nikdy nepřestanou fascinovat. Do jejich setu se vejdou jak téměř hitové melodie, tak přímý a řádně nasypaný grindcore, tak i bahnité pláně a matematické hrátky. Oproti účelově překombinovaným PSYCHOFAGIST zde vše ladí a působí překvapivě homogenně. Melanii se sice za ty dva roky změnila barva vlasů, co se ale nezměnilo, byla její roztomilost a zvyk nosit si sebou na pódium čajový hrneček.
Když se na tuto sympatickou ottawskou sebranku podíváte, musíte se usmát. Drobná a křehká zpěvačka vepředu, vedle ní více jak dvoumetrový čahoun s basou vládnoucí neuvěřitelně suchým brutálním growlem a na kraji podivná jetá existence, ze které jsou vidět vždy jen brýle, spousta kérek a nezdravě slepené vlasy. Zezadu je jistí rytmický perfekcionalista, který vypadá jako Rumcajs a zprava diriguje Perský princ s kytarou, jehož vlasy musely definovat odstín pro tu nejtemnější černou. Člověk se ani neotočil a set byl najednou pryč a ani trochu rozpačitý potlesk na konci nedonutil kapelu vrátit se na přídavek. Pražské publikum v tomto ohledu selhalo.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.