ELUVEITIE jsou zpět a pozná se to naprosto přesně v první sekundě poté, co dozní úvodní mluvené intro „Prologue“. Poměrně unikátní zvuk a „příchuť“, prozrazující tuhle švýcarskou death/folkovou osmičku skutečně bleskurychle, je určitě přidanou hodnotou, kterou by jim na dnešní metalové scéně mohl kdekdo závidět, a to nejen v jejích na lidovou tvorbu orientovaných kruzích. S takovým potenciálem v kapse je zkrátka znatelně lehčí existovat a v rámci toho, pochopitelně, rovněž nahrávat nová alba.
Jen vás tahle výhoda nesmí zároveň svázat do kozelce, z něhož sice vychází snadno identifikovatelný produkt, ale při bližším poslechu už je to s jeho originalitou na pováženou (protože, jak známo, jistým stereotypům se při dlouhodobém opakování čehokoliv vyhnout prostě nelze). Přesně v tomto duchu jsem se s prvními informacemi o čerstvém dění v táboře ELUVEITIE začal tak trochu obávat, neb jakkoliv byl minulý, již čtvrtý řadový kus Švýcarů „Everything Remains (As It Never Was)“ povedeným, některá hluchá místa přesně v popsaném duchu na něm bez diskuzí rovněž byla.
„Helvetios“ nakonec mé obavy víceméně zažehnalo, byť nahořklá pachuť ze skladeb, které jeho bezmála hodinový hrací čas jen zbytečně nastavují, je přítomna rovněž, zhruba ve stejném rozsahu jako v případě již zmíněné minulé nahrávky. Album má proto své světlé i stinné stránky, naštěstí v poměru vyznívajícím spolehlivě ve prospěch toho, o čem je radost si vyměnit dojmy. Tedy především o skladbách podobných té titulní v úvodu, jež mají díky své zdravě útočné energii, podnícené divokým nebo naopak poctivě houpavým tempem a barevnou prací lidových nástrojů, razanci minimálně úderu koňského kopyta. Do téhle společnosti patří především „Luxtos“ (jedna ze skladeb s úryvky textu v galštině), „Santonian Shores“, úžasně oslovující „Neverland“, „A Rose For Epona“ (v níž se blýskne jindy poněkud upozaděná zpěvačka Anna Murphy), „Alesia“ a „Uxellodunon“. Tady všude je přímo hmatatelné, jak moc Švýcary baví tvořit a jak jsou ještě o kousek obrazotvornějšími, když do textů mohou koncepčně namíchat i oslavu vlastní prehistorie, svých galských (nebo, chcete-li, keltských) předků a některých význačných událostí jejich věku, tedy zejména galských válek (jako třeba prohraná bitva u Bibracte ve zmiňované „Neverland“).
Ve zbytku nahrávky už to ovšem tak průzračné a jasné není a musím říct, že v něm nalézám i místa, jež jsou díky své předvídatelnosti skoro až na obtíž („Meet The Enemy“ nebo „The Uprising“). Právě jejich prostřednictvím by tedy „Helvetios“ jednoznačně prospěla odtučňovací kůra a mému konstatování, že ELUVEITIE jsou stále ve formě a na špici folkmetalového pelotonu (na kterém si i přesto trvám), by tak alespoň ubyl jeden z mála významných protiargumentů.