Na vrcholcích slávy

V letech 1976 a 1977 vypukla okolo KISS horečka jakou Spojené státy nepamatovaly snad od doby nástupu legendárních chlapců z Liverpoolu, takže kapela podivných namaskovaných bytostí se díky svému neočekávanému úspěchu rázem vyhoupla z vyšších pater pomyslné druhé úspěšnostní ligy až na samotný vrchol té první. Tohle krátké období platí do dnes v jejich historii za zcela zásadní. Nebylo tehdy vůbec snadné se jakkoliv fenoménu KISS vyhnout a to aniž by jste kdy byli fanouškem rockové hudby.

V tomto období rovněž vznikla trojice jejich nejúspěšnějších studiových nahrávek a také druhý živák – „Alive II“, který solidně rozvinul odkaz jejich prvního (průlomového) koncertního dvojalba – „Alive!“. KISS se rovněž v průběhu roku 1976 dostali poprvé na turné do Evropy, což byly jejich vůbec první koncerty mimo rodnou hroudu, aby následující rok doslova dobyli Japonsko, kde je místní fans už na letišti zasypali dárky a hračkami. Vše tehdy vycházelo podle představ a kariéra KISS pokračovala ve velkém stylu. Idylu však pod povrchem právě tehdy začaly narušovat první neshody a sobecké osobní zájmy dvou méně doceňovaných členů, které do budoucna kapele hodně znepříjemňovaly život a oslabovaly jí.

Rostoucí stíny

V té době můžeme totiž u KISS registrovat jistý ústup od přirozeného a spontánního přístupu ke skládání, které bylo díky udržení uspokojivých vztahů uvnitř kapely nahrazeno tak trochu programovým poslepováním alb, které si měly držet jisté předem dané dramaturgické schéma a rovnováhu, takže z toho vyplývá, že právě v tomto období se rovněž vynořující uvnitř kapely první třenice, kdy zcela jistě méně aktivní dvojice (Peter a Ace), musela být neustále ujišťována vůdčím duem (Gene a Paul) o své potřebnosti a musel jí být dáván na nahrávkách určitý poměrný prostor a to aniž by to bylo jakkoliv nutné a smysluplně odůvodněné. Zkrátka tyto věci se děli jen proto, aby KISS spolu mohli fungovat i nadále v původním složení. Tlaky ze strany Petera a Ace poté vyvrcholily (o dva roky později) realizací ojedinělého projektu s vydáním sólových alb všech čtyř členů v jediný zářiový den roku 1978.

Producenti

KISS se postupem let samozřejmě po muzikantské i skladatelské stránce neustále lepšili (zejména pak neúnavný dříč Paul Stanley) a to přímo úměrně s časem, který věnovali své kapele. Hodně jim však dala spolupráce s producenty, kteří stáli za alby právě popisovaného období. Kanaďan Bob Ezrin byl už tenkrát jedním z nejlepších studiových fachmanů, perfekcionista, který stál za bombastickými alby interpretů jako ALICE COOPER nebo LOU REED, takže byl přesně tím člověkem, který mohl hudbě KISS dodat další rozměr, posunout ji na vyšší level za pomocí studiové techniky, samplů a symfo-aranží. Spolupráce s ním sice v sedmdesátých letech vydržela KISS jen na jedno studiové album („Destroyer“), ale to je do dnes považované za jejich nejlepší nahrávku. Ezrin se o pět let později vrátil prostřednictvím nedoceňého konceptu z období experimentů („Music From The Elder“) a také na počátku devadesátých let, kdy dirigoval práce na výtečném a na poměry KISS temném albu - „Revenge“. Paul Stanley i Gene Simmons dodnes pějí na svou první spolupráci s ním jen samou chválu a považují ji za momenty, které jim do budoucna hrozně moc daly a to i přesto, že Bob ve studiu vyžadoval doslova vojenskou disciplínu a k muzikantům přistupoval vždy jako k diletantské verbeži, jejíž hudba se musí studiově doslova znásilnit.

Za to jeho nástupce Eddie Kramer byl jeho úplným opakem. Newyorčan s rockovým srdcem, který na konci šedesátých let vystavěl nahrávací studia Electric Ladyland, speciálně pro svého kumpána Jimmyho Hendrixe, podle mnohých seděl ke KISS o něco více (pochopil víc jejich rockovou podstatu), i když je jasné, že do jejich tvorby zasahoval podstatně méně než Ezrin a nechával věcem volný průběh. Je jasné, že Eddieho si oblíbil zejména neukázněný rocker Ace Frehley, který s ním dokonce chodíval po hudebních obchodech nakupovat různé mašinky a součástky. Eddie Kramer nakonec nahrával jejich další dvě studiovky, které představovaly určitý návrat k hutnému zvuku prvních alb KISS, ale byly již podstatně profesionálněji zhotovené a celkově vyzrálejší než ranná tvorba. Šlo o „Rock And Roll Over“ a „Love Gun“.

„Destroyer“  (1976)

Pokud bych si měl vybrat jediné studiové album KISS, které by mělo reprezentovat tuhle kapelu a líbit se co nejvíce lidem, osobně bych sáhnul právě po „Destroyer“, byť nepatří k typickým ukázkám tvorby KISS. I když jde o album značně vyšlechtěné producentovým zásahem, považuji jej totiž za bezchybnou sbírku jejich nejsilnějších songů. Bob Ezrin za pomoci nejrůznějších kypřidel dokázal vytvořil skvěle poslouchatelnou, hitovou a výtečně znějící nahrávku, na hony vzdálenou jejich syrovému pojetí z prvního období. Naopak, nejrůznější smyčcové sekvence  v „Great Expectations“, nasamplované dětské hlásky v temné a zlověstné „God Of Thunder“, kterou tak kouzelně odzpíval Gene, klavírní party podporující Peterův hlas v baladě „Beth“ (ta se stala v USA obrovským hitem) nebo košatá Paulova vypalovačka ve stylu jakéhosi kovového flamenga „Detroit Rock City“, mimo jiné obsahující kytarové sólo jak z nějakého mexického westernu, to všechno byly nové zbraně KISS. Když k tomu připočteme další dokonalé pecky jako „King Of The Night Time World“, „Do You Love Me“, „Shout It Out Loud“ nebo „Flaming Youth“, kde jsou kytary obohaceny všemožnými cingrlátky, dostaneme naprosto neprůstřelnou nahrávku, v níž i nenápadná skladba „Sweet Pain“ působí naprosto nepostradatelným dojmem. Já osobně to vidím tak, že KISS měli od této doby prostě nahrávat s Ezrinem, on jejich hudbu posunul mnohem výš a dokázal z ní udělat bombastickou zábavu oslovující daleko větší okruh posluchačů (dokázal ty stylové nůžky i v rámci jediného alba pořádně rozevřít, což jak všichni popově myslící jedinci dobře vědí, je základem k úspěchu). Pro mne „Destroyer“ nemá chyb – považuji jej za vzor všech mainstremových rockových alb. Jasný plný počet. 

(10/10)

„Rock And Roll Over“ (1976)

Po mírně průkopnickém „Destroyerovi“ se KISS na desce „Rock And Roll Over“ vrátili k jednoduššímu a údernějšímu pojetí hardrocku, což bylo po chuti zejména té „odvrácené straně“ kapely, tj. Aceovi a Peterovi (paradoxně, neboť drtivou většinu písní na albu mají na starosti právě ti druzí dva).  Bob Ezrin byl mimo a za pomoci Eddieho Kramera dala skupina dohromady deset úderných a nekomplikovaných písní, kde hraje prim hlavně pořádný chytlavý riff a tempo vlaku, který nikde nestaví. Typickými představiteli jsou „Take Me“ z dílny Paula a jaksi opomíjená „Baby Driver“ od Petera, který si tento vlastní song i odzpíval. Jak jsem již naznačil, tak z této písně se sice hit nestal, ale Peter si spravil chuť u „Hard Luck Woman“, kterou sice Paul napsal původně pro Roda Stewarta, nicméně Peter si prostě dupnul a byla jeho.  Ještě že tak, Rod ať zůstane u své „Maggie May“.  Genovi se rozhodně povedla „Calling Dr.Love“, která se zařadila mezi pravidelné položky koncertních setů a rovněž „See You In Your Dreams“ zní o dost lépe, než na budoucím sólovém albu. Na závěr alba si Paul nechal místo na vkusný tribut LED ZEPPELIN, a to v podobě „Makin´Love“. Kterou píseň si vzal za vzor, to pravověrní rockeři jistě poznají sami. Poněkud pozadu se drží Ace, nicméně jak sám v rozhovorech přiznává, má na tohle album, resp. jeho nahrávání, jen ty nejlepší vzpomínky, neboť  mu vyhovovala spolupráce s Eddiem Kramerem, který nebyl takový „pes“ jako Bob Ezrin a lidsky si byl s Acem velmi blízký, což zrovna jeho citlivá a rozháraná duše určitě potřebovala. Kramerův producentský rukopis se hodně projevil na výsledném zvuku, který je správně rockově neučesaný, hutný. Na nějaká cingrlátka a rolničky z předchůdce není vůbec prostor. Doma atakovali KISS touto deskou první desítku, jen těsně jim unikla, nicméně na platinovou desku dosáhli levou zadní. Ze dvou singlů se dostal na šestnácté místo „Calling Dr.Love“ a pokus o napodobení  famózního úspěchu „Beth“ v podobě „Hard Luck Woman“ se sice tak úplně nepovedl, ale patnácté místo také není žádný propadák.    

8,5/10

„Love Gun“  (1977)

Zvukové a částečně i koncepční dvojče předchozí desky obšťastnilo příznivce kapely v polovině roku 1977. Dle mého názoru kvalitativně zaostává, ale z těch starších maskovaných alb není prakticky žádné vyloženě slabé, to platí i pro „Love Gun“.  Podobně jako u předchůdce, i zde startujeme úderným kouskem z Paulovy dílny, a to „I Stole Your Love“. Po Genově vyznání z choutek na mladé masíčko a po dalším jeho (podprůměrném) kousku přichází vrchol alba a moment, na který řada fanoušků dlouho čekala – Ace konečně zazpíval!!! A hned z toho byla taková pecka (elektrická). Já osobně mám Aceův projev nejraději – všichni členové Kiss jsou vynikající zpěváci (i když Peter spíš boduje barvou hlasu), ale prostě Ace a jeho vysoký silný projev, kde se snoubí jakási arogance (resp. suverenita /přezíravost/ledabylost té pravé rockové hvězdy) s jakýmsi náznakem „poťouchlosti“ a uličnictví, to je můj velký favorit.  Nikdo jiný nemá skladatelsky na této desce šanci, ani Paul s titulní písní, natož s „Tomorrow And Tonight“. Překvapivě zabodoval Gene s „Plaster Caster“, která se dostala dokonce i na výběr dvaceti nejlepších písní kapely, který vyšel v devadesátých letech.  Ač kvalitativně shledávám toto album mírně slabším, prodejně je na tom (z těch starých desek) nejlépe, v domovině mu jen těsně unikl stupeň vítězů.   

7/10

„Alive II“  (1977)

Druhé koncertní dvojalbum bylo nahráváno v průběhu masivního turné na podporu alba „Love Gun“ v létě roku 1977 a stalo se stejně úspěšným jako to první – tedy třikrát platinové. Je složené z nejsilnějších skladeb posledních tří řadovek, přičemž každá je zde zastoupena pěti kousky, čtvrtou stranu dvojalba totiž tvoří pět nových a dosud nevydaných skladeb toho (řekněme si to na rovinu) spíše průměrnějšího ražení. Nicméně „AliveII“ výborně navazuje na první živák a přináší výběr skladeb z nejúspěšnějšího období KISS. Neopakovatelnou atmosféru, primární divokost a drive prvního koncertního záznamu však určitě nemá. Kladem dvojky je naopak fakt, že jsou zde lepší skladby z doby když už i KISS byli lepšími hudebníky, takže se prostě jedná o reprezentativní shrnutí celé řady jejich nejznámějších vypalovaček, které stejně jako předcházející dvě studiová alba produkoval Eddie Kramer.  

(8,5/10)

„Double Platinum“  (1978)

Rok po vydání „Alive II“ realizovala Casablanca Records ještě dvojité „best of“ nazvané příznačně „Double Platinum“, které bylo reprezentativním souhrnem největších šlágrů KISS od počátku jejich existence. Jde však o album, jehož vzniku se samotní členové kapely vůbec neúčastnili. Některé skladby staršího data se však znovu přemíchávaly a různě producentsky upravovaly (zde byla zjevná tendence vydavatelství zpřístupnit je popovějšímu publiku). Třeba takovou „Strutter“ (v nové 78´verzi) lze nazvat bez problémů diskotékovým songem. Pouze skladby z ezrinovského alba „Destroyer“ zůstaly tak jak jsou, neboť byly složeny z tolika vrstev a stop, že bylo všem jasné, že by je jakýkoliv zásah spíše poškodil. V roce 1978 vzniká rovněž béčkový film s KISS nazvaný „Phantom Of The Park“, pokud jste jej ještě neviděli, vřele ho doporučuji. Něco tak špatného, avšak díky tomu i zábavného, se opravdu jen tak nevidí. Mezitím se členové kapely připravují na svá podivuhodná sólová alba, o kterých a ještě o jiných experimentech z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let si řekneme něco až příště.

text: Stray, Milda