Akci zahajovala vcelku nevýrazná parta MAKE DO AND MEND a její produkce zrovna nenasvědčovala tomu, že se ten večer bude konat extra divoký mejdan. Kapela hrála trochu punk, trochu garážový rock, trochu obyčejný bigbít a měla vcelku ucházejícího zpěváka, ale zněla dost unaveně a její snažení kazil i dost špatný zvuk, který se tříštil o stěny zatím pouze zpola zaplněného Futura.
To druzí v pořadí, SET YOUR GOALS, to už byla jiná káva. Zvuk měli o dost lepší a jejich optimistická, skočná hudba na rozhraní skate punku a melodického hardcoru okamžitě rozhýbala celý klub. Komická, ale zároveň sympatická dvojice frontmanů (malý hubený a velký silný) si získala na svou stranu snad každého v sále a kapela, která je z CD docela „soft“, zněla na živo až nečekaně tvrdě, živelně a poctivě. Američané hráli s chutí, měli velký úspěch a na konci dlouho děkovali, že prý nejlepší koncert za turné. No, ani bych se tomu nedivil.
Přiznám se, že jsem měl strach, jestli nastupující CANCER BATS punkem rozdováděné publikum uspokojí, neboť hudebně jsou přeci jen dost jinde, ale jak se ukázalo, zvládli to úplně v pohodě. Kanaďané neponechali nic náhodě a svůj set pro jistotu odpálili „beastieboysáckou“ šlehou „Sabotage“. V duchu jsem si říkal, že je to trochu přepálený nástup, ale ono ne. Naopak, vystoupení mělo po celou dobu gradující tendenci a přesto, že se odehrávalo (stejně jako poslední album „Dead Set On Living“) převážně ve středním až pomalém tempu, působilo velmi úderně. Každá rána a hrábnutí do strun bylo vedeno s několikatunovou razancí a uřvané hardcore momenty s místy zajímavou stoner-jižanskou kytarou a hodně nahlas vytaženou, zboosterovanou basou způsobily ve Futuru pěkné pozdvižení. V kotli se to mlelo o stošest, probíhal nonstop stagediving, a skladby jako „Brick And Morter“ nebo „Breathe Armaggeddon“, které jsou z CD dle mého docela nuda, měly v živém podání energii jako hrom. V jednoduchosti je někdy opravdu síla.
CANCER BATS tedy nasadili laťku opět o něco výš a já měl skutečné obavy, jestli moji oblíbenci EVERY TIME I DIE budou vůbec schopni konkurovat. Ti svůj set odstartovali s „Underwater Bimbos From Outer Space“ z posledního alba a první co mě uhodilo do uší, byl opravdu dost nahlas vohulený zvuk, téměř na hranici bolesti. Pětice však k mé radosti rozjela opravdu nespoutanou jízdu a proti předchozím kapelám byla nejen tvrdší a divočejší, ale i hudebně zajímavější a s přehledem potvrdila svoji, čím dál tím zásadnější pozici na experimental hardcore scéně.
Musím sice konstatovat, že Keith Buckley naživo moc nedává melodické vokály, ale při takto energické show, plné výskoků, stagedivingu a zběsilých rytmů, o to zase tolik nejde. Hlavní je charisma a energie, a obojího měla kapela na rozdávání. Američané už mají něco odehráno a působí dojmem starých mazáků, kteří přesně ví, co chtějí svojí hudbou říci. Zaznělo hodně věcí z posledního alba (krom zmiňované ještě „Holy Book Of Dilemna“, „I Suck Blood“, „Typical Miracle“), ale neopomněla se ani starší tvorba („We´re Wolf“, “Wanderlust“, plus samozřejmě ještě mnoho dalších). EVERY TIME I DIE hráli cca hodinu a musím říct, že svoje vystoupení neošidili. Předvedli dle očekávání pěkně živelný koncert, který byl srovnatelný s vyhlášeným pódiovým řáděním takových SICK OF IT ALL, CONVERGE nebo T.D.E.P. Prostě ukázkový chaotic hardcore nářez, který (soudě dle nadšených reakcí publika) musel ocenit každý z těch odhadem 200 lidí, kteří ten večer na do Futura dorazili.
Foto: ilustrační