Sobota 22.10. 2011, 9:56 hod., Podkarpatská Rus

Za námi jsou hranice. Otevřeně přiznávám, že když jsme vjížděli do míst, kde končí Evropská unie, byla ve mně malá dušička. Auto plné aparátu, bez potřebných dokumentů, v hlavě jen jediná informace, kterou jsme za poslední dny a týdny slyšeli nesčetněkrát, a sice: „bez ATA Carnet vás nepustí“. Východ Slovenska je plný mrtvých vesnic a katastrofálních silnic, které díky časovému presu projíždím značně nevybíravým způsobem. Již několik kilometrů před přechodem ve Vyšném Nemeckém nás vítá kolona kamionů, která míří na hranici. Chvíli musím po úzké silnici v protisměru a nemám kam uhnout. Velké štěstí, že proti nám nic nejede. Na slovenské hranici narážíme na fajn celníka, který nám hned říká, že potřebujeme „ATA Carnet“, a že bez něj je dost možné, že nás vrátí, nicméně náš připravený seznam aparátu nám potvrzuje a ještě radí, abychom si pro jistotu udělali kopii v kanclíku na celnici.

Jakmile zaklapne závora, cítím, jak se za námi zavírá Evropa a začíná divočina. Před očima mám dvě filmové scény. První je z „Lovce draků“, kde hlavní hrdina přejíždí pákistánsko-afghánskou hranici v době vlády Tálibánu, a druhá je z „Cesty do pravěku“, když kluci na loďce zamíří do jeskyně, která je vyplivne ve třetihorách. A hned tu máme zátaras a figuru v beranici s viditelně umístěným kalachem na rameni. Chce pasy. Dává nám nějaký papírek a pouští nás dál. Máme štěstí, před námi je jen jedno auto, shodou okolností Čech. Dvoumetrový habán v černé uniformě mu právě celkem důkladně projíždí celé auto. Motor, kufr i osobní věci. Už se vidím, jak budeme vytahovat všechen aparát.

Nejdříve chtějí pasy, pak techničák, pak zase pasy a mezitím se s Boušem začne bavit postavička v modrém kabátu, ke které nakonec jdu jako řidič a majitel vozu já. Odvádí si mě do kamrlíku a já vím, co bude následovat. Říká, že potřebujeme zelené lejstro, o kterém jsem jaktěživ neslyšel, a že to bude stát třicet Euro na osobu. Přitom mým techničákem nervózně mrská o okraj stolu, div se doklad nezlomí. Po chvilce handrkování o cenu říká, že třicet Euro na celý vůz plus dopočítá zbytek. Ptá se, kam jedeme, pak informace zanáší do veselé dosovské aplikace v počítači. Někomu volá. Dává si záležet, abych i se svojí chatrnou ruštinou pochopil, že se ptá, zda nás má vůbec na Ukrajinu pustit.

Ačkoliv jsem si stokrát říkal, že budu tvrdej, že po něm budu chtít služební číslo a že mu řeknu, že pokud nás nepustí, tak na něj prásknu, že si řekl o úplatek... vyměknu. Navíc tu v úplatcích jedou viditelně všichni. Říkám mu, že peníze máme v autě, ale že nemáme tolik. Přivádím s sebou Boušeho, zatímco do kukaně míří starší Slovák, který zřejmě jezdí hranici častěji. Dokumenty má v cajku a nabízí se, že nám jednu zelenou kartu dá, má jich víc. To se oficírovi vůbec nelíbí, prská, že my potřebujeme úplně jiný papír, že pro Čechy platí jiná pravidla než pro Slováky. Chlapík, než zmizí, nám napůl huby radí, abychom mu dali deset Euro do kapsy, že nám dá pokoj. Ale oficír nás nakonec stojí Eur pětadvacet. Musím uznat, že svoji roli hraje dobře, umí vzbudit strach. A to ještě nemáme potvrzený papír se soupisem převáženého majetku. A s tím další obstrukce. Celník nás s papírem pětkrát vrací. Neustále si vymýšlí, co tam ještě chybí. Ocenění nástrojovky, celkový součet hodnoty aparátu... Když se vracím popáté, Bouše říká, že chtěj úplatek, ať jim strčím nějaký Eura do lejstra, co jim nosím. Když tam jdu pošesté, nejistota je už dávno pryč. Buďto mi razítko dají, nebo ať táhnou k čertu.

Táhnou tedy k čertu. Ale my jedeme dál. Bez potvrzení, ale jsme na Ukrajině. Užhorod je bez pouličních světel. Někde špatně odbočíme a motáme se po zapadlé periferii města. Silnice je samá díra. Nikde nic nesvítí, ani protijedoucí auta. Vymotáváme se po půlhodině na dálnici, směr Lvov. Podkarpatská Rus za svítání je nádherná. Někdy bych si ty pahorky kolem chtěl projít pěšky. Stavíme na první čůrpauzu a vidíme i první (říjnový) sníh.

Mezi Lvovem a Žytomyrem je zelinářská oblast. Zelí se tu prodává v každé vsi. Na silnicích jsou běžné koňské nebo kravské povozy, které neskutečně zpomalují. Kdyby byl čas, koupím si zelí. Míjíme první pravoslavné chrámy, mlhavé cesty, kde nevidíme ani deset metrů dopředu, obrovské dvouproudé silnice a neuvěřitelné množství benzínek. Na jedné z nich děláme první společnou fotku. Jedu hlava nehlava, zákon káže 80, já diktuji 130. Potřebujeme nahnat zpoždění.

Neděle 23.10. 2011, 12:11 hod., cesta do Rivne

Už dlouho se nám nepodělalo tolik věcí najednou jako v Kyjevě. A to jsem se na tento koncert těšil snad úplně nejvíc. Vzhledem k tomu, že po silnicích pálíme mnohdy i dvojnásobnou rychlostí, než je povolená, do Kyjeva se dostáváme krátce po setmění, v době, kdy se ještě ani nezačalo hrát. Policajti bez zájmu, s těmi žigulíky by nás stejně nedali.

Když poprvé vkročím do objektu, ve kterém máme hrát, nevěřím vlastním očím. Vysoký komplex budov, ke kterému zajíždíme, ze všeho nejvíc připomíná polorozpadlou továrnu, nicméně když prolezeme prorezlé železné žebříkoschody, dostaneme se do útulného prostoru s maličkým pódijkem a slušně vybaveným světelným parkem. Začínám se moc těšit. Před námi hraje pět kapel, všechny žánrově spřízněné a naživo vynikající. Po předposledních, skvělých Bělorusech SEN DENI z Minsku nastěhujeme svůj aparát, nazvučíme bedny a ve chvíli, kdy se Bouše opře do mikrofonu, se nám podaří odrovnat pojistky v celém baráku. To se opakuje asi šestkrát, načež propadáme zoufalství.

Můj aparát jde do kouta a kluci donášejí miniaturní Ash kombo, doufajíce, že to pomůže. Jakmile se opřeme do strun, jistič opět nevydrží. Nakonec se vypne i světlo, nechá se jen jediná žárovka osvětlující scénu, sníží se hlasitost kytar a začne improvizovaný program bez kláves a péáčka (tedy bez zpěvů).

Tma. Masakr. Lidi nad hlavami, k mému překvapení dost přítomných zná texty a řvou je Boušemu přímo do obličeje. Zahrajeme čtyři skladby z desetipalce a už přichází Anthony, že musíme končit, že už není čas, protože objekt továrny musí být uzamčen. Následuje stresové balení, kdy ještě zpocení sklízíme aparát a vybíháme na ulici, do auta pro spacáky a na metro. To nestíháme. Takže co dál? Při návratu k bráně továrny potkáme lidi ze SEN DENI, kteří měli jet taxíkem, ale zjistili, že je moc drahé. Následuje lehce opilecká diskuse o tom, zdali naše sedmimístná dodávka může pobrat šestnáct lidí.

Nakonec na druhou stranu Kyjeva vyrážíme sami, uléháme u Anthonyho babičky. Kvalt na závěr nás mrzí, neboť jsme po celodenní a celonoční cestě vyřízení. Plánovali jsme udělat si klidný večer, pokecat. Celá situace nejvíc hněte Honzu, který se na myšlenku jediného pohodového večera v Kyjevě dost upnul. Nakupujeme několik pivek na ulici a bereme si je do bytu, kde se kvůli babičce musí mluvit potichu.

Nakonec je z toho ale hezký večer, polovina usíná, jakmile se dotkne země, druhá statečně drží a povídá si s Anthonym a jeho přítelkyní. Ten nám vysvětluje, jak to u nich funguje, a jak to kapely na Ukrajině nemají lehké. Jeho snem je podívat se do Evropy, ale dostat se tam je pro studujícího Ukrajince finančně náročné. Stejně tak je nadlidský výkon sehnat nástroj a aparát. V prostoru, kde jsme hráli, se i zkouší a funguje to tak, že deset kapel pracuje s jedním aparátem. Všichni se na něj složili, jinak by to prý nešlo.

Jdeme spát asi ve čtyři a mě čeká velmi nepříjemné probuzení. Anthony nás zase honí, prý nejpozději ve dvě odpoledne musíme být v Rivne, takže nás budí v sedm, rozespalí si dáváme čaj a míříme do továrny pro aparát. Tady je už celkem živo, pár mladých lidí se tu připravuje na zkoušku nějaké jazzrockové kapely a je slyšet, že někde dál v traktu budovy se rozjela další zkouška. Rychle se balíme a Anthony ještě dělá čaj, který pijeme na nádvoří továrny, kde balíme aparát.

Náš hostitel je trochu nemocný, nemůže skoro mluvit, doufám, že to není nakažlivé. V autě máme jeden absint, takže ho zkouším léčit pelyňkem. Hippokratés by mě pochválil, pelyňkovou tinkturu vlastně objevil on. A pak již vyjíždíme z Kyjeva. Cesta ubíhá příjemně, na silnici se hromadně fotíme u cedule „Kiev“ a na benzínce si dávám specialitku, energy pivo: mix ovocného piva a energetického drinku. Dnes nás čeká koncert v Rivne a pevně doufám, že tam mají pevnou a stabilní elektrickou síť...

(pokračování příště)