OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Obnovení činnosti stonermetalové legendy KYUSS má sice z mého pohledu „drobné“ vady na kráse, jako třeba neúčast původního kytaristy Joshe Hommea (nyní QUEENS OF THE STONE AGE), který v této souvislosti dokonce neváhal podat na zbytek kapely žalobu kvůli autorským právům, nebo nedávné odstoupení basáka Nicka Oliveriho, jemuž pro změnu v současnosti hrozí vězení za nedovolené ozbrojování, ale i tak musím konstatovat, že pražská zastávka aktuálního „KYUSS LIVES! Tour“ byla zážitkem, na který se jen tak nezapomíná.
Zábavu odstartovala zhruba v devět hodin dvojice podivuhodných „cizinců z Brna“ jménem GERDA BLANK. Duo čecho-zélanďanů předvádělo podobný hudební model, s jakým před lety přišli THE WHITE STRIPES, tzn. kytarista, azpěvák v jedné osobě plus bubeník hrají napůl garážově-rockové skladby a napůl při tom vypadají, že improvizují. Dvojice působila i podobně podivínským dojmem a místy opravdu neměla k zmiňovaným superstars daleko, i když byla o něco razantnější, ale celkově originality Jacka a Meg nedosahovala.
Úderem desáté nastoupila na pódium netrpělivě očekávaná legenda z Palm Desert v Californii, a co čert nechtěl, hned při startu se objevil drobný problém na basovém aparátu. Naštěstí se jej ale během minuty podařilo technikovi odstranit a KYUSS LIVES! mohli rozjet první pecku, a sice „Hurricane“ z alba „... and Circus Leaves The Town“. Ti, co znají desky KYUSS, ví, že se jedná o hutnou, valivou, místy dost psychedelickou hudbu, postavenou převážně na basových tónech, a přesně taková se linula hned od začátku i z aparátů. Vlastně ne, naživo to bylo ještě hutnější, psychedeličtější, tvrdší a ještě více nabasované.
Kapela hned zkraje setu nasadila tři zásadní vály: „One Inch Man“, „Gardenia“, „Asteroid“ a rozehrála je s takovou suverenitou, razancí a hlavně zvukem (!), že nějaký Josh Homme byl rázem zapomenut. Jeho šestistrunný nástupce Bruno Fevery dostal onu osobitou psycho atmosféru do starých kusů úplně s přehledem a jakékoliv pochybnosti s přehledem utnul. Nebyl to ovšem překvapivě on, kdo dominoval. Hnacím motorem kapely byl basák Billy Cordell, jehož nástroj byla toho večera vskutku mocný, brutální a drtivý (btw. dvě Ampeg „ledničky“ vedle sebe nebývají vidět na klubovém podiu často). Jak v pomalém, tak v rychlém tempu tlačil bez přestání své kumpány vpřed a to, že jsme ten večer slyšeli onen charakteristický zvuk KYUSS, byla zejména jeho zásluha. Billy to hrnul dost silově, prsty neustále kmitaly, přitom ale i dost pařil (podobným stylem hrál, jestli si pamatujete, kdysi i Ben Shepherd ze SOUNDGARDEN, jejichž starší tvorba mimochodem není od KYUSS zase tolik daleko) a dle mého na svých bedrech odtáhnul největší díl z celého koncertu.
Frontman John Garcia s publikem více méně nekomunikoval, ovšem hlasově byl prvotřídní a jeho „ječák“ zněl kupodivu téměř stejně, jako na patnáct let starých albech. Nutno v této souvislosti poznamenat, že v hudbě KYUSS zpěvu tolik není, neboť kapela se často oddává mnohaminutovým instrumentálním psychedeliím. V takových momentech principál odcházel do ústraní a své spoluhráče nechával na pódiu samotné, čímž samozřejmě nechci nijak shazovat jeho zásluhy, neboť všichni dobře víme, že on je ten leader, a to, že KYUSS opět hrají, je především jeho zásluha.
Hrálo se samozřejmě z trojice alb „Blues For The Red Sun“, „Welcome To Sky Valley“ a již zmiňovaného „... and The Circus Leaves The Town“, které jsou dnes již mnohokrát blahoslavenným světovým stoner metalovým dědictvím (i když... ehm, to metalovým prosím s otazníkem, v tomto případě je totiž jakákoliv škatulka zavádějící), a zaznělo dle mého vše podstatné. Osobně jsem si přál zejména „El Rodeo“ z „Circus“, která dlouho nešla, ale jak se později ukázalo, kapela si ji schovala na závěr a byla mohutná, největší, úžasná.
KYUSS LIVES! hráli základní část zhruba sedmdesát minut plus ještě přídavek dalších patnáct-dvacet minut, takže ve finále jejich „Heavy And Psychedelic Trip“ trval přes hodinu a půl. Byl to opravdu zážitek, na kterém si cením především toho, že kapela dokázala naživo naladit naprosto dokonale svůj starý zvuk a překonat i moje nejoptimističtější očekávání. Ani chvilku jsem se nenudil, a věřím, že to samé by vám řekl každý z těch odhadem dvěstě pamětníků, kteří si svoji oblíbenou kapelu z mládí přišli do Lucerny poslechnout.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.