Pára stoupající v mrazivém jitru od úst horkokrevné smečky barbarů navlečených do kožešin a obtěžkaných dvouručními meči a těžkými řemdihy, zatuchlá tíha visící ve vzduchu ztmavlém od korun ve větru se pohybujících lesních velikánů a dokonale organizovaná a neodvratná smrt, číhající v pevně stavěných řadách římské legie. Tahle scéna z legendárního „Gladiátora“, velkofilmu, který znamenal renesanci hrdinských příběhů na filmovém plátně, bezpochyby musela udělat na mnohé obrovitánský dojem. Jenže mít k dispozici kameru, stovky herců, maskéry a především počítačovou techniku není totéž, jako mít v ruce tužku či pero a před sebou prázdný papír. A přece existoval člověk, který dovedl jen s takovou tužkou převyprávět podobné a mnohé další scény ještě daleko barevnějším způsobem, než jak se o tom mohlo Ridleymu Scottovi a spol. zdát. Byla to možná zlá hra osudu, co způsobilo, že jméno jednoho z jeho hrdinů (kterého vlastně stvořil jen jaksi na zkoušku) se nakonec stalo daleko známějším než on sám, ale to už tak někdy bývá. Robert Ervin Howard, byť opomíjen a pozapomínán (třebaže se současným úbytkem zpracováníhodných scénářů se situace zlepšuje, vzpomeňme na tři roky starého Solomona Kaneho), totiž bezpochyby je spisovatelem, jehož jméno by mělo ještě dlouho zůstat zapsáno zlatým písmem v kronice lidstva. Pojďme si tedy v den výročí jeho úmrtí o něm říci něco málo bližšího.
Vyhnanec z Atlantidy
Robert Ervin Howard se narodil 22. ledna 1906 v městečku Peaster v Texasu jako jedináček v rodině lékaře, který se za svojí živností musel velmi často stěhovat, a proto si celá rodina stále znovu zvykala na nové prostředí, až nakonec zakotvila v Cross Plains, rovněž v Texasu. Rodinné zázemí, kdy Howard díky otcově zaneprázdněnosti zůstával velmi často sám jen s matkou, se na jeho již tak ojedinělé osobnosti později podepsalo možná víc, než by nám čtenářům bylo milé. Howard začal autorsky psát poměrně brzy, někdy okolo patnácti let, a zhruba o tři roky později už mu vyšla první povídka v časopise „Weird Tales“ („Nadpřirozené příběhy“). Jmenovala se příznačně „Spear And Fang“ („Oštěp a tesák“) a znamenala další významný krok k nenapodobitelnému howardovskému vyprávění a zároveň první krok ke vzniku literární oblasti, která byla a je označována jako „Sword And Sorcery“, tedy literatura meče a magie. Howard v ní postupně, tak jak se stával lepším a zkušenějším autorem, v temné a někdy až hrůzostrašné atmosféře, srovnatelné se základními charakteristikami hororu, nechával vynikat svým hrdinům, kteří ač byli velmi často vykreslováni s různými povahovými vlastnostmi, měli společné přesně definované postavení na straně pomyslného dobra, vždy vítězivšího nad nejrozmanitějšími formami zla. V duchu naznačené temné atmosféry Howard nikdy nešetřil krví a až realistickými popisy takových detailů, při nichž čtenáři vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Zároveň do svých tajuplných příběhů nechával čím dál více vstupovat magii, ale byla to, stejně jako byl hrubý obsah jeho díla, magie drsná, odkazující na dávno mrtvé národy a jejich bohy, na míle vzdálená od uhlazených čarodějů typu Merlina. Typický představitel Howardových černokněžníků, stygijec Thoth-Amon (ale samozřejmě nejen on), byl vždy vykreslován bez sebemenšího kousku citu, jako nelítostný a bez skrupulí jednající sobec, schopný vyvraždit stovky lidí jen pro svou vlastní potěchu. To vše mohlo mít jediný smysl - v takové situaci totiž dostávalo jednání a charakter Howardova hrdiny další rozměr a takový hrdina se stával ještě zocelenějším, rozvážnějším a úspěšnějším, než jak by bylo lze v nějakém jiném obyčejném příběhu vykreslit. A konečně, posledním poznávacím znamením jeho práce je fakt, že Howard byl skutečným mistrem v popisu prostředí, ve kterém se jeho příběhy odehrávaly, takže čtenář jakoby byl vždy přímo na místě samém, tak moc byl autor schopen přenést smyšlenou realitu do psaného textu. Obrovská města, pocházející z již zapomenutých časů v prehistorické době, majestátní ve své ponurosti, rozlehlá vřesoviště, ponořená do padajícího mrazivého soumraku, či prostá soutěska, v jejímž širokém okolí se nepohnulo ani chmýří a přece v něm byly natěsnány tisícovky bojovníků chvějících se touhou ohnat se mečem proti nepříteli. Bylo jedno, kam osud protagonisty jeho vyprávění zavál, protože vždy po několika řádcích se čtenář naprosto dokonale zorientoval a mohl si vychutnávat ve vzduchu visící pocit neznáma a strachu, pochopitelně a samozřejmě rovněž vždy přítomný.
Tak Robert E. Howard v počátcích svého psaní stvořil Solomona Kaneho, vysokého a štíhlého anglického puritána, čestného za každé více či méně ošemetné situace druhé poloviny šestnáctého století a bojujícího se svým dlouhým rapírem proti všemu zlu, jež tehdy náš svět nosil, a tak také stvořil i svého prvního hrdinu ze světa bájí a mýtů, Kulla, vyhnance z tehdy ještě nepotopené Atlantidy, kralujícího pevnou rukou nad královstvím Valusie.
Conan z Cimmerie
Jenže fantasticky vymyšlený svět byl věcí jednou a realita věcí druhou. Howard, který se živil pouze psaním (které údajně považoval za jediný skutečně svobodný způsob obživy), narážel, jako snad většina dnes oslavovaných a současně již nežijících autorů, na nepochopení vydavatelů. V již zmiňovaném časopise „Weird Tales“, který kupoval většinu Howardových prací, byly v době autorova života z vyprávění o Kullovi otištěny jen tři povídky a jedna báseň. Jednou z těch, která byla tehdy odmítnuta, byla i „Touto sekerou vládnu já“, poutavý příběh o tom, jak král Kull potlačil zákeřné spiknutí, obrácené proti němu, v jehož závěru sám s prastarou sekerou porubal záplavu všech svých protivníků. Tato povídka však ve stejném časopise po dalších třech letech nakonec přece jen vyšla, ovšem už přepracovaná (podle všeho tedy rovněž z komerčních důvodů), pod jménem „Meč s Fénixem“ a se zcela novým hrdinou, kterým se stává barbar Conan. Kromě zrodu největšího Howardova hrdiny je na celé věci pozoruhodné ještě to, jak přesně charakterizuje Howardův vývoj, který už byl výše naznačen. Oproti Kullovu příběhu, ve kterém jde vlastně „jen“ o potlačení spiknutí (byť tedy velice krvavým způsobem), zpracoval Howard totéž téma náhle mnohem mystičtěji - v povídce najednou vystupuje i záhadný a pomstychtivý čaroděj a jím vyvolaný neznámý přízrak či démon v podobě paviána.
Zároveň se ovšem Howard v Conanovi dokázal (aniž by se tím zároveň měl nějakým způsobem zpronevěřit stylu svého psaní) trefit i do vkusu nejširšího čtenářstva té doby. V Conanových dobrodružstvích, troufám si říct, tak byl položen i jeden ze základů fantasy literatury, tak, jak ji dnes známe, samozřejmě v té podobě, v jaké ji cítil sám autor. Conan, severský barbar, narozený uprostřed bitevní vřavy, cestoval po Howardem uměle vytvořeném Hyborském světě (v „Nemedijských kronikách“ dokonce spisovatel vykonstruoval návaznost našeho současného světa na jím vymyšlená království Aquilonie, Nemedie, Khitaje, Stygie a dalších), živil se jako zloděj, žoldák a především dobrodruh, až se nakonec stal králem jedné z největších světových říší. A pochopitelně, neustále přitom bojoval se všudypřítomným zlem lidského, ale především nadpřirozeného původu, v nesčetných podobách. V Howardově pozůstalosti dnes nalezneme plné dvě desítky povídek s tímto hrdinou (nenechte se mýlit výrazem „povídka“, to slovo totiž v autorově pojetí mnohdy ztrácí svůj nejčastější význam), mezi jinými např. „Královna černého pobřeží“, „ ...a zrodí se čarodějka“, „Dcera pána mrazu“, „Věž slona“, „Lidé černého kruhu“ či dle mého naprostý vrchol Conanových dobrodružství „Rudé hřeby“ a také jediný román „Hodina draka“, ve kterém Howard dokázal schopnost pohybovat se i na daleko větším psaném prostoru.
Nakolik se následně jméno obrovitého barbara stalo známým, snad netřeba dlouho popisovat. Desítky autorů, kteří se ještě dlouho po Howardově smrti snažili a snaží nechat Conana opět ožít, jsou snad dostačujícím důkazem podobné popularity, vyvolané samozřejmou touhou miliónů čtenářů, kteří znovu a znovu objevují Conanovo kouzlo a jsou žádostivi dalších a dalších příběhů, které už ovšem duchovní otec Howard napsat nemůže. Mezi nejznámější a nejšikovnější z nich patřil Lyon Sprague De Camp, který dokonce i velmi věrohodným způsobem dokončil některé Howardem rozepsané fragmenty (u nás např. sborníky „Conan a kletba monolitu“ a „Conan a plamenný nůž“), z (téměř) domácích autorů pak můžeme jmenovat i slovenského autora Juraje Červeňáka s jeho čtivými pokusy jako např. „Conan nelítostný“ či „Conan a dvanáct bran pekla“. Krom literárních pokračování pak musíme samozřejmě zmínit i pokusy o předvedení slavného svalovce na filmové plátno a s nimi zejména dvojici filmů z osmdesátých let minulého století, ve kterých v originále modrookého a černovlasého barbara ztvárnil hnědooký a hnědovlasý rakouský kulturista A. Schwarzenegger. Oba toho však krom ústřední postavy z původního Howarda ducha mnoho nepobraly (i když první z nich, pravda, se mu nicméně hodně blížil a svojí kultovností se mu dokonce vyrovnal), stejně tak jako velmi řídký loňský remake s novým (a stejně řídkým) scénářem, kde si hlavního hrdinu střihnul Jason Momoa, mnohem přesvědčivěji v témže roce ztvárňující Khala Droga z Martinovy „Hry o trůny“.
Pomsta ze země
Pro Howarda však Conan byl sice významnější, ale přece jen pouze jednou z postav, kterým autor vdechl život. Nepřestával jej totiž zajímat ani jeho současný svět a jeho známá historie. Proto vznikl i Bran Mak Morn, poslední vůdce národa Piktů, osidlujícího rozsáhlé pahorkatiny dnešní severní Anglie a Skotska, a z posledních sil odolávajícího mohutným vlnám náporu římského impéria. I tady, nejen ve fantazii neomezujících mýtických dobách, dokázal Howard (podobně jako dříve se Solomonem Kanem) nalézt živnou půdu pro své příběhy, mnohdy založené na prosté zápletce, ovšem vrcholící až v ďábelském vyústění plném té nejčistší hrůzy či téměř nedomyslitelných konstrukcí. Právě proto je i v těchto povídkách všeobecně rovněž spatřován vrchol autorovy tvorby, a právě proto byla zřejmě i povídka „Worms Of The Earth“ (česky „Červi země“ nebo také „Pomsta ze země“) v roce 1979 odborně vyhodnocena jako nejlepší fantasy povídka všech dob. A nechá-li se čtenář unést příběhem pomstou vedeného Mak Morna, který se v nenávisti k roztahovačným Římanům uchýlí ke spojenectví s tajemným národem lidí-hadů, žijícím v podzemí coby zbytek slepé lidské vývojové linie, a spolu s ním se vydá bez jakéhokoliv světla dolů pod zem vyhledat a vynutit si jejich pomoc, musí si skutečně s přerývavým dechem uvědomit, jak moc ho do svého vyprávění Howard vtáhnul a jak mrazivý v něm vyvolal dotyk strachu.
Strach jako takový ovšem nalezneme i v dalších Howardových dílech, nespoutaných už jednotící postavou hlavního hrdiny, v dílech, která se soustřeďují jen na momentální nápad autora. Mezi jinými je to třeba povídka „Netvor na střeše“ nebo další neotřelý dotyk zla v „Holubech z pekla“ (někdy také jako „Dračí sémě“). Howard zkrátka dovedl strašit, a činil tak vskutku geniálně. Jeho příběhy jsou ovšem od příběhů takového H. P. Lovecrafta (který mimochodem v posmrtné vzpomínce na Howarda napsal, že „skutečnost, že tento nádherný umělec mizí z tohoto světa, zatímco davy barbarů neustále vyrábějí nesmyslné přízraky, upíry, kosmické lodě a okultistické zločiny, je skutečně smutným důkazem ironie vesmíru“) odlišné v tom, že čtenáře nezatěžují složitým propracováváním se k jádru věci, zdánlivě bez jakékoliv stopy záhadnosti, aby nakonec mohlo dojít k šokujícímu závěru, ale naopak jej vedou krůček po krůčku hrůzostrašnou temnotou od samého počátku, kdy závěr už sice není tolik nečekaným, ale přesto si vynutí vzrušení emocí v té nejvyšší míře.
Oidipův konec
Pokud se budeme ptát na kompletní přehled Howardova díla, odpověď nejspíš nebude vůbec jednoduchá. Autor totiž občas zabloudil i mimo fantastickou oblast, kde vznikaly povídky se sportovní tématikou (zejména z prostředí jím oblíbeného boxu), povídky z Divokého západu (v češtině stejnojmenný soubor, obsahující mimo jiné i skutečně výborný kus „Likvidace sralbotky Donoryho“) či obligátní detektivky, a psal dokonce i básně, ve kterých se ovšem znovu vracel ke své největší přednosti - fantazii. Této oblasti Howardova psaní ale nikdy (tedy alespoň v tuzemsku) nebyla věnována patřičná pozornost, takže jen tak, bez studia nějakých odbornějších pramenů asi nelze detailněji stanovit, jak široký tady byl spisovatelův záběr. A pokud se týče předmětné literatury meče a magie, situace vlastně ani zde není tak úplně jednoduchá. Zůstaneme-li u materiálu vydaného v češtině, zanechal nám Howard zhruba sedm desítek povídek a jediný, výše zmíněný román. Mimo jiné je zajímavé i to, že chvíli trvalo, než se po sametové revoluci dala vysledovat tendence vydávat všechny povídky s tou kterou ústřední postavou pěkně pohromadě (opět namátkou kompletní vydání Conanových příběhů ve dvou dílech - „Conan barbar“ a „Conan dobyvatel“ - nakladatelstvím AFSF z roku 1997 či sbírka nakladatelství Laser nazvaná prostě „Kull“ z roku 2001). Předtím to totiž bylo poplatné těsně polistopadové době, kdy všichni chtěli vydávat všechno, co se dřív nesmělo, a kolikrát z toho vznikaly celkem divoké záležitosti, včetně téměř sešitových vydání bez jakéhokoliv sjednocujícího prvku, než bylo jméno autora (za všechny uveďme publikaci „Svatyně odpornosti a jiné povídky“ již zmíněného nakladatelství Laser z roku 1990, na jejímž celkovém vzezření je patrno, že musela vznikat vskutku téměř na koleně).
Představili-li bychom si všechny právě popsané řádky hezky pospolu, asi by nám to dalo pěkné číslo, číslo možná až překvapivě vysoké na to, kolik času bylo Howardovi dopřáno k pozemské pouti. Jak už bylo výše zmíněno, Robert Ervin vyrůstal a dospíval velmi často sám pouze s matkou, a to se pro něj stalo fatální záležitostí. V průběhu času se totiž mezi nimi dvěma, zejména teda ze strany syna, vytvořil velmi silný vztah, někdy možná nazývaný oidipovským komplexem, a tak když měla Howardova matka, upadnuvší do kómatu, zemřít na tuberkulózu, zvolil si mladý texaský autor pro něj možná jediné logické východisko, totiž smrt. Proto tedy Robert Ervin Howard 11. června roku 1936 náhle, nečekaně, ale především vlastní rukou, umírá (údajně se v autě střelil do hlavy, a když bylo jeho tělo nalezeno, měl v peněžence uschované dvojverší „Všechno odešlo - všechno už je pryč, tak položte mne na oltář. Je po slavnosti a lampy ztlumily svou zář“). Jak ale trefně poznamenal jeden ze současných fantasy tvůrců David Weber, „vedle jeho bezútěšných hrdinů, obklíčených temnotou, mezi námi dál zůstává i sám Howard, který jako stvořitel nezapomenutelných příběhů nemá skoro žádnou konkurenci, protože Conan, Kull a Bran jsou vždy připraveni učit další a další pokolení spisovatelů, jak vyprávět vznešené a starobylé příběhy o zkáze a slávě.“ Jinými slovy a v howardovském duchu řečeno, tím perem vládl skutečně on.