Okolnosti uskutečnění tohoto koncertu jsou dobře známy. S pompou ohlášený reunion BLACK SABBATH v jejich klasické sestavě, závažné onemocnění Tony Iommiho, roztržka s Billem Wardem následovaná jeho vymazáním z oficiálních fotografií kapely… A najednou tu máme turné nazvané OZZY & FRIENDS. Delší dobu se spekulovalo, kdo že vlastně ti „friends“ budou, až nakonec postupem času ze všeho vyplynulo, že se bude jednat o koncert Ozzyho sólové kapely s předskokany BLACK LABEL SOCIETY a menším přispěním Geezera Butlera a na některých koncertech i Slashe. Pro spoustu lidí značné zklamání, přesto však byla O2 arena takřka zaplněna, a to i navzdory poměrně velkému množství těch, kteří nabízeli lístky k prodeji ještě bezprostředně před koncertem.

BLACK LABEL SOCIETY to rozbalili přesně podle plánu ve 20 hodin a s identickým setlistem, jako na předešlých štacích tohoto turné. Zakk Wylde s indiánskou čelenkou na hlavě i zbývající tři zarostlí kumpáni tedy hráli zejména skladby z novějších desek (hned čtyři kusy z „Order Of The Black“) s dvojnásobnou odbočkou k „The Blessed Hellride“. Očekávání rock´n´rollových klišé o upocených, vlasatých, whisky milujících motorkářích naplnila kapela beze zbytku. Na nepříliš složitých skladbách vystavěný, poctivě šlapající set však dle předpokladu doplatil na tristní zvuk, který musel skalní minimálně rozčarovat a ty neznalé donutil přetrpět čtyřicetiminutovku tvorby slité v hnusnou zvukovou kouli.

Setlist: Crazy Horse, Funeral Bell, Overlord, Parade Of The Dead, Fire It Up, Guitar Solo, Godspeed Hell Bound, Concrete Jungle, Stillborn

Po krátké pauze bylo nejprve na velké obrazovce spuštěno několikaminutové intro mapující vizuálně i zvukově Ozzyho hudební historii, aby šílenství vypuklo, jak prohlásil Ozzy po svém nástupu na jeviště. Zvuk se přeci jen o něco zlepšil a ačkoliv měl do ideálu daleko, dalo se vystoupení Ozzyho a jeho kámošů alespoň poslouchat. Úvod byl zasvěcen tvorbě Prince temnot z počátků jeho sólové kariéry, tedy kvalitnímu duu „Bark At The Moon“ a „Mr. Crowley“, následovaném dalšími známými kusy „Suicide Solution“, „I Don´t Know“, „Killer Of Giants“ a „Shot In The Dark“. Ačkoliv byly obavy z vokálního výkonu ústřední persóny na místě, nakonec se dá říci, že byl Ozzyho projev nad očekávání slušný, občasným zakolísáním se sice nevyhnul (zejména co se týká nesabbathovských kusů), ale holt mu již není dvacet a asi všichni jeho fanoušci věděli, do čeho jdou a nějaké ty přehmaty dokázali odpustit. Kupodivu byl Mr. Osbourne i v dobré fyzické formě, a tak byl jeho pódiový projev dostatečně energický, hecoval dav, roztleskával jej, klaněl se mu, předváděl své směšné poskakování a kropil jej, sebe, i ochranku před pódiem (obzvlášť na jednoho nebožáka v pořadatelské vestě měl spadeno) vodou z kýblů i hadic.

První část setu byla zakončena sabbathovskou „Rat Salad“, načež v druhé části vystoupení odešel z pódia baskytarista Blasko a jeho místo zaujal za velkého aplausu přítomných sympaťák Geezer. Společně s ostatními pak spustil většinou publika očekávané klasické hity „Iron Man“, „War Pigs“, „N.I.B.“ a „Fairies Wear Boots“. Nálada v hale ihned zhoustla a bylo jasné, na co všichni přítomní přišli. Škoda jen, že byly tyto nesmrtelné skladby odehrány pouze polovinou originální sestavy BLACK SABBATH, ale i tak byly davově odzpívány a muzikanti se dočkali aplausu.

S blížícím se závěrem pak byla ještě sestava na pódiu obměněna (přišel Zakk Wylde) a odehrány další tři Ozzyho sólové kusy („I Don´t Want To Change The World“, „Crazy Train“, „Mama I´m Coming Home“), aby se následně na pódiu sešli všichni zúčastnění, odehráli „Paranoid“ a koncert byl minulostí.

Jako náplast za neúčast BLACK SABBATH sice toto vystoupení posloužit nemohlo (osobně mi v sabbathovských skladbách hodně chyběl Bill Ward), ale i tak bylo fajn a ačkoliv jeho návštěvníci pravděpodobně z O2 areny neodcházeli v extatickém nadšení, mohli být minimálně spokojeni.