Symbolizovat jedním slovem třetí ročník domácího metalového festivalu s tím nejvýstižnějším názvem, který si jen lze představit, nejspíš nebude nic obtížného. Stabilizovaný. Přesně tak mi totiž připadl sled třídenního kovového svátku, který již tradičně hostil plzeňský lochotínský amfiteátr (a který si již rovněž tradičně nemohly některé hlavní hvězdy vynachválit). Stabilizoval se festivalový chod, stabilizovala se kvalita nabízeného programu, stabilizoval se počet návštěvníků (podle některých zdrojů zhruba 7.000 hlav) a stabilizoval se i ekologický přístup k nezbytným kelímkům, které se staly zálohovanými (vždycky se musím pousmát, když vidím, jak skutečně funguje onen posun „prozíravostí“ ze západu na východ, přesně ve smyslu trefné cimrmanovské hlášky o jízdním kole a carském Rusku). Jediné, co se vlastně nestabilizovalo, bylo počasí, ale tomu neporučíte (ne, ne, soudruzi), a ceny občerstvení, které prostě rostou strmě vždy a všude. Vyniklo to zejména u moku, který se tu (alespoň tedy v mých ústech) vydával za pivo – mně tedy spíše připadal jako univerzální hořký nápoj stupňů kolik chcete, ale pokud máte extra potřebu mít dojem, že jich je dvanáct, připlaťte si ještě o pětku navíc.

Páteční program pro mne otevřeli TRYPTIKON na čele s Thomasem Gabrielem Fischerem, jimž ovšem třináctá odpolední se sluníčkem v zádech skutečně neslušela. Kdo zná album „Eparistera Daimones“, určitě ví, o čem mluvím, kdo kapelu viděl na místě, udělal si nejspíš stejný obrázek. To pro ALESTORM byl naopak o půl hodiny pozdější startovní čas jakoby živou vodou. Kapela předvedla naprosto pohodový a nenásilný výkon, založený především na posledním albu „Back Through Time“ („Shipwrecked“, „Rum“ nebo „Death Throes Of The Terrorsquid“), k němuž ji vedle hostujícího druhého klávesisty Elliota Vernona poháněl především frontman Christopher Bowes. A když se ti dva spolu proháněli po pódiu, každý se svými klapkami, bylo to velmi úsměvné a skutečně jako kdyby právě utekli z Kroků Františka Janečka. Inu, ne každý pirátský metal je nutno brát vážně a někdy se to i vyplatí.

Když pak rozbalili své nádobíčko IN EXTREMO, přišel první déšť, a to jednoho hned přešly úsměvy. Aktivní „kotel“ ovšem nemohlo nic takového rozhodit (stejně jako po zbytek festivalu) a hrozil a řádil přesně tak, jak si to nejspíš němečtí folklórníci představovali. Já jsem si jejich vystoupení nicméně představoval poněkud živější (a mimoto nezazněla „Herr Mannelig“, což se rovněž neodpouští), takže musím konstatovat, že ideálně bych to příště od Posledního jednorožce a spol. viděl poněkud šťavnatější a nabroušenější. Že ale může být ještě daleko hůře předvedli hned vzápětí HYPOCRISY. Přiznávám, že nejsem žádným horlivým příznivcem téhle kapely, a že podle mě ve smrťáckém fochu existuje daleko více zvučnějších jmen, ale i tak bylo její vystoupení chladné a stereotypně šedivé, až to hezké nebylo. Legenda, jíž jsem dosud živě neměl tu čest shlédnout, URIAH HEEP na čele s Berniem Shawem, oproti tomu přímo vyzařovala energií, a přestože ani v jejím případě nemůžu říct, že bych její přítomnost nějak extra vyhledával, či že bych viděl smysl v tom, aby nahrávala nová alba, její vystoupení jsem si naplno užil. Staré věci zkrátka fungují stále dál („Gypsy“, „Easy Livin´“) a ty ostatní se s nimi v ten moment jednoduše vezly.

Pak už nastupovaly očekávané páteční vrcholy a s nimi nejprve W.A.S.P. Starouš Blackie se svými kumpány už poměrně dlouho nezabloudili do studia a soudě podle toho, že zahráli „pouze“ hodinový výcuc z toho, co předvedli před třemi roky v pražském „Retro Music Hall“, ani se tam v nejbližší době nechystají. Částečně je tenhle „živý přivýdělek“ pochopitelný, částečně už ovšem bylo cítit, že přes všechen profesionalismus, kterým Lawlessovci živě oplývají, to není nic, co by jim mělo vystačit navěky. A pohled na černobílé triko kapely bratru za 650,- Kč ve stánku s merchandise, které zcela očividně zrovna na dračku nešlo, mě v tomhle názoru jen utvrdil.

Druzí v linii nejvyhlíženějších a zároveň úplně nejdůležitější pro páteční večer byli pochopitelně MEGADETH. U téhle kapely tak nějak přirozeně preferuji starší materiál a býval bych ho preferoval i na Lochotíně, ale na druhou stranu zase myslím, že playlist byl sestaven poměrně vyváženě, takže si na své přišel úplně každý, odmysli-li bychom si tedy, že Zrzkův zpěv nebyl občas vůbec slyšet. Nesmírně se mi líbil projev a hra Chrise Brodericka, musel jsem ocenit i decentní vystupování Davea Mustainea (včetně pokorného poděkování na samotný závěr hodinu a půl dlouhého koncertu) a zvláštní okamžik jsem objevil při „Symphony Of Destruction“, kdy snad celý amfiteátr do rytmu notoricky známého sekaného riffu skandoval jméno kapely. Srovnám-li s vystoupením megasmrťácké čtyřky z před dvou let v Milovicích, jednoznačně jsem se tentokráte bavil o poznání více.

Playlist /bez záruky/: Never Dead, Head Crusher, In My Darkest Hour, Hangar 18, Trust,  Dawn Patrol, Poison Was The Cure, Sweating Bullets, She-Wolf, Hook In Mouth, Angry Again, Skin o´ My Teeth, Whose Life (Is It Anyways?), Public Enemy No. 1, Symphony Of Destruction, Peace Sells, Holy Wars... The Punishment Due

Sobotní start s HUNTRESS v 10:00 hodin dopoledne byla podle mého zhůvěřilost, a tak jsem veškeré pokusy o tenhle na festivalové poměry téměř neslýchaný čas vzdal předem. Do hlediště plného dřevěných laviček v typickém půlkruhu jsem se pak dostal akorát tak, abych mohl zkonstatovat, že ani s následujícími NEXUS INFERIS a jejich black metalovým průvanem jsem o nic zásadního nepřišel. Po nich nastoupili domácí DYMYTRY a to byla konečně sázka na jistotu. Jednak kapela disponuje schopností předvést skutečně strhující vystoupení (však si k tomu také - jako jediná za celý víkend - postavila stánek s merchandise hned vedle pódia, a jak z následující tlačenice před ním vyplynulo, evidentně dobře udělala), a jednak svým tvrdě metalovým mainstreamem míří zcela přesně a neomylně přímo na posluchačův solar. Dokreslily to i nové songy „Rádio“ a zejména „Síť pro sociály“, podle nichž to navíc vypadá, že ke kýženému pokroku by konečně mohlo dojít i na poli textařském.

Stylovou pestrost a s ní i ukročení o dobrých několik desítek stupňů znamenali GRAND MAGUS a s nimi i začátek subjektivně nejsilnější části festivalu (s drobnými výjimkami). Symbolické intro „Anvil Of Crom“ ze soundtracku k filmu „Barbar Conan“ otevřelo smršť dřevního kovaného heavy metalu ve třech (na bubeníkovi Ludwigu „Ludde“ Wittovi /SPIRITUAL BEGGARS, FIREBIRD, SHINING/ nebylo vůbec poznat, že je v kapele teprve od letošního dubna), jíž vévodila švédská vlajka na pozadí, perfektní muzikantské a pěvecké výkony a pecky jako „Kingslayer“, „I, The Jury“, „Hammer Of The North“ či „Iron Will“ k tomu navrch. Až jsem čekal, že řečtí SEPTICFLESH to budou mít po tak perfektním vystoupení setsakra těžké, obzvláště když i jim by spíše svědčila večerní tma. I jejich show, diktovaná zpívajícím basistou Spirosem „Sethem“ Antoniouem, však byla famózní a inspirativní, s těžištěm v posledních dvou albech. Kupodivu nepadlo ani slovo o řeckých problémech, s čímž korespondoval ještě famóznější konec, v němž zůstal na pódiu jen samotný bubeník Fotis Benardo a dlouze vytloukával rytmus pochmurného outra „Five-Pointed Star“.

Rutinu v podání VADER a jejich slabšího posledního alba „Welcome To The Morbid Reich“ nezachránila ani jindy všemocná „Helleluyah!!! (God Is Dead)“ a tak bylo na místě se raději soustředit na POWERWOLF, kapelu, která prožívá stejný vzestup na výsluní jako před pár lety SABATON. Oproti vystoupení z před dvou let na stejném místě se Němci s Rumunem posunuli v čase směrem k exkluzivnějšímu a delšímu prostoru, a není se co divit, když zejména poslední album kapely „Blood Of The Saints“ je opravdu nabušené a její živý projev ještě nabušenější (pohledná a charismatická nábožensko vlkodlačí image, včetně parodie na mši svatou či opravdu skvělý zpěv Attily Dorna). Fakt, že nejčastěji se vyskytujícím trikem v amfiteátru bylo to s nápisem POWERWOLF zepředu a všeříkajícím mottem „Metal Is Religion“ vzadu, nemohl být v tomto směru méně překvapujícím.

Playlist /bez záruky/: Sanctified With Dynamite, Prayer In The Dark, We Drink Your Blood, Raise Your Fist, Evangelist, In Blood We Trust, Werewolves Of Armenia, Resurrection By Erection, All We Need Is Blood, Kiss Of The Cobra King, Saturday Satan, Lupus Dei

pokračování příště