Lochotínský amfiteátr jsme minule opustili ve chvíli, kdy jeho pódium, tentokráte znatelně posunuté do vzdálenější strany od vchodu (díky vlevo postavenému promítacímu plátnu, na kterém se v pátek měl promítat fotbalový zápas mezi ČR a Ruskem, ale nebylo z toho nakonec nic, jen dokola reklamy a ve chvílích, kdy se hrálo, také živý přenos), vyklidili POWERWOLF a s nimi i bezchybná zábava. Sobotní finále totiž poté otevřeli AXXIS, kteří mne ovšem nemile překvapili prakticky totožnou show, kterou jsem shlédl v Holýšově před šesti lety. Stejné komolení češtiny v podání zpěváka Bernharda Weiße, stejné skladby a na chlup stejné tahání krasavic z publika, aby se podílely na akustickém přehrání „Touch The Rainbow“, jen mé tehdejší nadšení, že jsem kapelu poprvé shlédl živě, stejné nebylo. Jakoby byla kapela příliš pohodlná, aby ke svému živému hraní přistupovala trochu zodpovědněji.

Třeba jako BEHEMOTH, protože jejich vystoupení bylo naopak vrcholným představením na téma „M jako metal“ (bez jakékoliv arakainovské ironie) doslova a do písmene. Úžasná atmosféra, ohně, kouř, stojany ve tvaru hadích hlav a warpaint (zejména Orion je v něm naprosto démonický), citlivý výběr skladeb, startující brutálně pekelnou „Ov Fire And The Void“, a k tomu samozřejmě nepsaný podtext Nergalova uzdravení, nebylo zkrátka žádného úniku ze sevření téhle behemotické bestie. A to ještě nemluvím o závěrečné animaci biblické smrště kobylek, která na pozadí právě probíhajícího soumraku celý amfiteátr málem ochromila.

Playlist /bez záruky/: Ov Fire And The Void, Conquer All, Moonspell Rites, Slaves Shall Serve, Christians To The Lions, Demigod, Lucifer

Uzavírající KREATOR přesto byli poté v roli hlavních megastars (a ne, že by si ji zase na druhou stranu nezasloužili): přestavba pódia, schodiště po obou stranách vyvýšené pozice pro Ventora a všude kresby a makety bestií z obalu novinky „Phantom Antichrist“. Z ní však zazněly pohříchu jen dvě skladby (titulní a „From Flood To Fire“) a zatímco některé další novější skladby („Enemy Of God“ nebo „Hordes Of Chaos“) skutečně stály za poslech, monotónní konec ve znamení toho nejdávnějšího oldschoolu („Endless Pain“, „Pleasure To Kill“, „Tormentor“), mě přiznám se, trochu otrávil. Nicméně jako celek vyznělo celé vystoupené Petrozzových kreatorů pozitivně, už jen proto, že bylo vidět, že thrash metal a jeho strhující pódiovému provedení je jim naprosto vlastní.

Nedělní dopoledne otvírám s FLESHGOD APOCALYPSE, kteří se ve svých roztrhaných společenských oblecích na pódiu zjevují „až“ ve třičtvrtě na jedenáct, což už se přece jen při troše dobré vůle dá zvládat. Návnada v podobě alba „Agony“ fungovala zatraceně dobře, kapele se dostalo vřelého přijetí a ve skladbách „The Hypocrisy“, „The Egoism“, „Thru Our Scars“, „The Violation“ a „The Forsaking“ se odvděčila tím nejlepším ze svého death metalového záhrobu, křísnutého symfonickým poblouzněním. Zvuk byl navíc celkem čitelný, basista Paolo Rossi dával své výšky (téměř) čistě, takže jsme byli svědky skutečně noblesně hozené rukavice. A bylo to sympatičtější o to, že na italských bylo přesně vidět, že s poctivostí nejdál dojdeš - dnes se zkrátka nějaká přidaná hodnota vyžaduje a čím je kdo vynalézavější (klávesista Francesco Ferrini seděl skutečně u piana jak z roku 1800), tím větší má šanci na úspěch, i když třeba nebude hrát jako hudebník revolucionář.

Následovala nuda v Brně v podání SEVEN a to tak že hodně, neboť téhle totální vykrádačce průměrného z průměrných metalových materiálů posledních dvaceti let (která je nevím proč občas prezentována jako něco zcela unikátního), nemohl vytrhnout trn z paty ani šikovný pěvec Lukáš Písařík ani „Kirkova“ tuzemská sláva vezdejší. Po třech skladbách jsem z areálu raději utekl (stejně zase začínalo pršet) a vrátil jsem se až na HEIDEVOLK, poměrně neškodný folk metal, místy nicméně i trochu zábavný, stejně jako užívaná holandská mateřština umělců. A vyniklo to ještě o fous navíc o chvíli později, když na pódium vystoupali švédští STEELWING se svým speed metalovým retrem jako vrata, včetně ohlušující fistule zpěváka Rileyho. Skutečně nechápu, proč má tahle kapela takový úspěch, když nevládne ani jedním jediným (smutným) vlastním nápadem a její největší hit „Roadkill (… Or Be Killed)“ vypadá, jakože ho složil Kai Hansen, když ještě chodil do školky.

DEATH ANGEL a BRAINSTORM se na místo činu vrátili po dvou letech a kromě toho, že první z jmenovaných přehráli celé své nejslavnější album „The Ultra-Violence“ a druhým z nich naopak jedno album přibylo („On The Spur Of The Moment“ z loňského roku), se subjektivně neměnilo vůbec nic, tedy především ne v tom lepším a poutavějším slova smyslu. Ten v mých očích naopak poměrně zručně obsáhli ENSIFERUM, kteří, ač nepochybně ze škatulky severských black/folkových juchaček, předvedli poctivý a zajímavý set, korunovaný velmi znělou skladbou „Burning Leaves“ z připravované nové desky. Vzpomínaje na NORTHER, musím říct, že ENSIFERUM sluší Petrimu Lindroosovi daleko více.

Pak už ovšem publikum začalo vřít netrpělivostí a bylo jí zbaveno příchodem SOULFLY. Max Cavalera sice zjevně nebyl v tak dobré fyzické kondici jako Mille Petrozza (který toho tedy na pódiu nalítal...), nicméně přesto občas poskočil do rytmu, takže to ne úplně vždy vypadalo, že má za sebou nějakou zdravotní příhodu. Oproti freneticky poskakujícím a headbangujícím strunobijcům Rizzovi a Camposovi to nicméně nebylo nijak oslňující a tak musel Max bodovat tím, co je mu nejvlastnější - typickým řevem a jednoduchou, ale zatraceně účinnou riffohrou. Playlist byl postaven jak na silných okamžicích Maxovy dlouhé kariéry („Prophecy“, „Back To The Primitive“, sepulturovské „Refuse/Resist“ a „Arise/Dead Embryonic Sells“), tak také na skladbách, které znamenaly nedávnou minulost („Blood Fire War Hate“ nebo „Rise Of The Fallen“ s krásným „digitálním“ motivem). Závěr samozřejmě obstaral Max navlečený do českého národního fotbalového dresu (půjčeného od Rosického, soudě dle zpěvákovy vizáže) a i s touhle tečkou to bylo nesmírně sympatické vystoupení.

Úplný závěr třídenního metalového dostaveníčka obstarala už potřetí heavy/power metalová hvězda mezinárodní velikosti, ovšem teprve letos to bylo s tím maximálním možným leskem. Pravda, Hansi Kürsch, vypadající jako strejda v koženém kabátě, nezvládající více než jen jedno jediné gesto k publiku dohromady, nevypadal úplně jako rodilý frontman, ale na tom BLIND GUARDIAN nestojí. Stojí na jeho zpěvu, který byl toho večera vynikající, stojí na nápadech, které byly vždy výjimečné (u posledních dvou alb si na tom pochopitelně až tak úplně netrvám), a pokud je vám tohle dvojí servírováno v dobré zvukové kvalitě a za stoprocentního muzikantského a sborového výkonu, jakože v Plzni se tak stalo, pak je, myslím, naprosto zřejmé, v čem tkví náskok krefeldských před HAMMERFALL a SABATON. A pokud přece jen ne, doporučuji si kdekoliv vyhledat jakékoliv živé provedení „The Bard´s Song - In The Forest“ - atmosféra zde zachycená panovala pochopitelně i v Plzni, kde s Hansim zpíval snad skutečně celý amfiteátr.

Playlist /bez záruky/: Sacred Worlds,Welcome To Dying, Nightfall, Fly, Time Stands Still (At The Iron Hill), Ride Into Obsession, Majesty, Bright Eyes, The Last Candle, Valhalla, Imaginations From The Other Side, The Bard´s Song - In The Forest, Mirror Mirror

Takže suma sumárum, povedená akce, dramaturgicky, řekl bych, doposud nejvyrovnanější, a potvrzení toho, že „Metalfest“ si definitivně získal své stálé místa na mapě kovové ČR a na dlouho dopředu si jej obhájil. Příště zas!